Pro Svaté posledních dnů je desátek přirozenou a nedílnou součástí jejich náboženského přesvědčení a zvyklostí. Podle biblické definice znamená desátek jednu desetinu a členové Církve si toto vykládají jako desetinu svého „přírůstku“ neboli příjmu ročně. Členové platí desátek na základě svého čestného svědomí. Nikdo nekontroluje záznamy o jejich příjmu ani výplatní pásky.
Desátky a další dobročinné dary pomáhají Církvi naplňovat její poslání šířit evangelium Ježíše Krista, pečovat o chudé a posilovat víru členů a jejich oddanost Ježíši Kristu.
Příspěvky ve formě desátků se nejčastěji vybírají prostřednictvím místního vedoucího kongregace neboli biskupa a odtud se posílají do církevního ústředí, kde jsou rozdělovány a vypláceny přímo do mnoha celosvětových programů Církve, k nimž patří činnosti a programy související se vzděláváním, misionářskou prací, stavebními projekty, humanitárním úsilím a sociální péčí.
Kromě toho se z desátků financuje výstavba a údržba církevních nemovitostí. Tyto budovy poskytují infrastrukturu pro poskytování fyzické i duchovní pomoci členům místních komunit. Kromě toho, že Svatí posledních dnů pomáhají Církvi pečovat o blaho těch, kterým v životě nepřálo tolik štěstí, poskytují dobročinné dary, protože věří v dodržování Božího přikázání platit desátek a dávat chudým.
Veškeré prostředky, které jsou Církvi věnovány, se považují za posvátné. Jsou to dobrovolné oběti, které představují víru a oddanost členů, a používají se pod dozorem a na základě pečlivého uvážení. Jsou pravidelně kontrolovány nezávislými certifikovanými auditory.
Desátek je již dlouho považován za zásadu, které se zakládá na písmech. Bibličtí proroci Abraham a Jákob popisovali placení desátků vysokému knězi Melchisedechovi, přičemž první vedoucí Svatých posledních dnů, Joseph Smith a Brigham Young, dali členům rostoucí Církve pokyn, aby tuto praktiku rovněž přijali. Ačkoli měli první členové skutečných peněz často poskrovnu, darovali úrodu ze zahrad, hospodářská zvířata nebo dokonce čas takzvanému domu pro desátky, který často zajišťoval základní potřeby pro chudé a potřebné členy komunity.
Dobročinné dary
Kromě desátku dává většina věrných členů také postní oběti představující přinejmenším takovou částku peněz, kterou členové ušetří po dobu dvou jídel při každoměsíčním půstu. Tyto prostředky jdou přímo na podporu chudých a potřebných v každém místním sboru. I v tomto případě platí, že finanční prostředky rozděluje důvěrně místní biskup nebo vedoucí kongregace, který je natolik obeznámen se situací členů, aby rozuměl jejich potřebám. Všechny tyto místní snahy pomáhat chudým zachovávají důstojnost dotyčných členů a podporují cíl dosáhnout soběstačnosti.
Někdejší president Církve Thomas S. Monson popsal církevní program sociální péče jako „inspirovaný“. Popisoval, jak se v Salt Lake City jako mladý biskup, který měl ve své kongregaci více než 1 000 členů Církve, seznamoval s důležitostí programu sociální péče.
„Měl jsem pocit, že mojí zodpovědností jako biskupa je zjistit, kdo potřebuje pomoc, a dbát na to, aby to bylo vyřešeno tak, jak by si Pán přál, abychom to vyřešili,“ řekl. „Viděl jsem, že kdyby nebylo církevního programu sociální péče, mnoho dětí by večer šlo spát hladových.“
Na rozdíl od programu sociální péče, který slouží převážně členům Církve, církevní humanitární program slouží především těm, kteří nejsou Svatými posledních dnů a kteří po celém světě čelí katastrofám nebo naléhavým potřebám. Z těchto prostředků jsou zajišťovány materiály a zásoby určené pro výživu, ošacení a ubytování potřebných, přičemž poskytování této pomoci věnuje každý den dobrovolně svůj čas a finanční prostředky více než 11 000 misionářů zaměřených na sociální péči a humanitární pomoc. Během katastrof se církevní nemovitosti jako například církevní budovy využívají jako útočiště a při zajišťování bezprostřední pomoci pomáhají misionářům humanitární služby a více než 74 000 misionářů, kteří hlásají evangelium, také místní členové Církve.
