Letos v červnu oslavila odbočka Třebíč 25. výročí svého založení. Měl jsem to požehnání účastnit se počátečních událostí v období jejího vzniku, byť tenkrát spíše jen jako pozorovatel. Jsou pro mne důkazem pravdivosti Almova výroku, že „malými a prostými věcmi se uskutečňují věci veliké“.1 Rád bych se s vámi podělil o to, jak odbočka Třebíč formovala můj život a utvářela moje svědectví.
Vzpomínám si na to, když mě a mého bratra v 80. letech táta občas brával do Brna na podivnou nedělní událost. Zpívalo se tam z drobných modrých zpěvníčků bez not, lidé mluvili o Bohu a roznášeli chléb a vodu, kterou předtím někdo požehnal. Moc se nám tehdy s bráchou nechtělo, a po pravdě nás to nudilo. Ale táta slíbil, že nás pak výměnou za to vezme do videoherny na arkádové automaty, které jsme měli moc rádi. A tak jsme s ním občas jezdili. To byly moje první zkušenosti s Církví z návštěv legendárních shromáždění u Vojkůvkových doma. Nezapomenutelné pro mne byly také letní tábory v Radňovicích vedené Otakarem Vojkůvkou jako tábory jógy, ačkoli podstatnou součástí přednesů byly zásady evangelia Církve. Z tohoto vlivu vzešlo mnoho prvních členů, kteří se stali vedoucími v rané Církvi v Československu. Pán dal, aby ani Třebíč nezůstala opodál, a můj otec se tím připravoval na budoucí roli v Pánově díle. I když jsem to tenkrát takto nevnímal, tato a další setkání měla v příštích několika letech udávat kurz i mému životu. Mezitím táta doma studoval zvláštní červené knížečky (tehdejší vydání překladu Knihy Mormonovy a dalších písem), později byl, do tehdy ještě ilegální Církve, pokřtěn a v srpnu 1989 navštívil chrám ve Freibergu.
Po revoluci jsem začal s otcem jezdit na církevní shromáždění častěji – do Brna i do Jihlavy. Vzpomínám si také na svůj první proslov, který jsem měl právě na shromáždění v Jihlavě – bylo mi asi třináct let. V Třebíči a jejím okolí jsme díky Bohu nebyli jediní, kdo v té době byl v Církvi. Na popud Gáda Vojkůvky z brněnského okrsku proto mohla od září 1994 začít pravidelná setkávání členů a přátel Církve v bytě sestry Fikejsové v Třebíči na Václavském náměstí. V té době už také byli členy bratři Jiří a Jan Pohořeličtí s manželkami a jejich sestra Jitka. Z nedalekého Velkého Meziříčí se prvních shromáždění účastnil Dušan Kutil a ze vzdálenější Rozkoše u Moravských Budějovic nás podporovala Markéta Procházková s dcerou Kristýnou. Tehdy u nás také začali působit misionáři a misionářky, dojíždějící z Jihlavy.
18. června 1995 byla pod vedením tehdejšího misijního presidenta Brysona oficiálně založena odbočka Třebíč. Jako president byl povolán můj otec Libor Fejta, s rádci Janem Pohořelickým a Dušanem Kutilem. Od září se pak shromáždění konala v budově Národního domu na Karlově náměstí.
V září toho roku jsem byl pokřtěn a v říjnu 2000 jsem odjel sloužit na misii do Utažské misie Provo.
V průběhu let odbočkou prošlo mnoho bratrů a sester, kteří přijali své obřady. I když se pak někteří z nich odstěhovali, vzpomínám na ně s vděčností za jejich posilu a svědectví, které předali dál. Ve vedení odbočky se v průběhu let vystřídali Jan Pohořelický (od roku 2006), poté Dušan Kutil (od roku 2012) a od roku 2018 jsem službou presidenta odbočky pověřen já. Tato práce by ale nebyla možná bez inspirovaných sester a bratrů, kteří věrně v průběhu let sloužili a mnozí z nich se i mezi sebou prostřídali snad ve všech možných vedoucích povoláních.
Ačkoli odbočka Třebíč zůstává relativně malou jednotkou Svatých, přesto jsem se v ní setkal s mnoha velkými osobnostmi, které duchovně ovlivnily mnohé i mě. Jsem vděčný za odkaz a práci všech, kteří v Třebíči pracovali v minulosti a pracují i nyní a neúnavně šíří světlo Pánova evangelia dál.
Svědčím o pravdivosti Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Ježíš Kristus je její hlavou a je také v jejím středu. Pán skrze ni ovlivňuje, a pokud Mu to dovolíme, tak i mění životy k dobrému. Skrze malé a na první pohled nepodstatné věci v průběhu let spatříme velké změny.
