Když jsem jako mladý misionář sloužil v misii Seattle Washington, byl jsem v lednu 1992 přeložen do města Redmond. Když jsem se přestěhoval, zjistil jsem, že zde misionáři nikoho neučí, nemají žádné kontakty a o posledním křtu jsem nenašel ani záznam. Podařilo se mi svého nového společníka, který mě v tomto městě přivítal, nadchnout pro misionářskou práci a snažili jsem se pracovat ze všech sil. Když jsem po měsíci v této oblasti přivítal svého nového společníka, byli jsme zcela zasvěceni své práci a plnili jsme to, co bylo od nás očekáváno na 120 %. Sloužili jsme členům a všem, se kterými jsme se stýkali. Nacházeli jsme přátele, které jsme začali učit, ale neměli o evangelium vážný zájem. I přes naši snahu, víru, poslušnost a naše půsty misionářská práce v této oblasti vázla.
Členové sboru, ve kterém jsme sloužili, toto naše úsilí viděli a snažili se nás podporovat a pomáhat. Viděli, že potřebujeme jejich pomoc v něčem jiném než jen v pozvání na večeři.
Domluvili se a postili se s námi mimo postní neděli za misionářskou práci ve svém sboru. Po nedělním shromáždění biskup vyzval ty, kteří se s námi postili, aby zůstali po skončení shromáždění v kapli, abychom náš společný půst zakončili ještě společnou modlitbou a prosbou k Nebeskému Otci za pomoc s naší misionářskou prací. Nezapomenu na tento okamžik, kdy i přesto, že nedělní shromáždění skončilo, zůstala kaple plná členů, kteří se za nás postili. Srdce pohnuté pro misionářskou práci, jejich láska a jejich oběť půstu byly pro nás úžasně posilující a velmi se to dotklo našeho srdce. Co více, dotklo se to také nebes.
Během následujících týdnů jsme skutečně zažili požehnání Boží. První týden jsme našli úžasných osm nových rodin, které měly vážný zájem o Církev a o znovuzřízené evangelium. Následující týden jsme našli dalších pět rodin a pak další. Mezi nimi byli i dva manželé sester ze sboru, kteří již dříve řekli misionářům, aby k nim již nikdy nechodili, že nemají zájem. Když jsme je však s vírou s mým společníkem navštívili, byli jsme v jejich domově laskavě přivítáni a začali jsme se s nimi setkávat pravidelně a učit je. Netrvalo dlouho a tito muži toužili být pokřtěni a připojili se k Církvi, stejně jako některé z dalších rodin, které jsme v tomto období našli.
Tato zkušenost mi ukázala, že i když se misionáři snaží a pracují bez ustání, potřebují pomoc od členů Církve. Jednou na nedělní bohoslužbu přišlo asi deset přátel, které jsme vyučovali o znovuzřízeném evangeliu. Než jsme se stačili se všemi přivítat, členové je sami, aniž bychom je o to žádali, pozvali, aby si s nimi sedli a stali se jejich společníky při poznávání průběhu shromáždění a později i přáteli. Nestalo se to proto, že by byli o to žádáni nebo že to bylo od nich očekáváno. Stalo se to proto, že jejich srdce bylo nadchnuto pro službu, pro misionářskou práci, pro pomoc bližnímu.
Cítím, že tento zázrak propojení úsilí a poslušnosti misionářů se srdcem členů obrácených pro sdílení evangelia potřebujeme nyní v naší zemi stejně tak, jako jsme to před mnoha lety potřebovali v Redmondu.
Jedním z požehnání období pandemie je to, že misionáři začali být více aktivní na sociálních sítích. Lidé, kteří mají zájem o evangelium a Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů, se na ně i sami obrací a hledají poznání. Z přiloženého grafu můžeme vidět porovnání, kolik přátel nacházeli misionáři před pandemií covidu-19a kolik jich nachází nyní. Je to úžasný nárůst zájmu a příležitostí podělit se o znovuzřízené evangelium.
Toto ale není vše. S dalšími kroky misionáři potřebují pomoc nás, členů Církve.
Pokud misionáři vyučují své přátele evangeliu on-line nebo později osobně, potřebují naši pomoc skrze to, že se podělíme o naše zkušenosti a svědectví. Misionáři učí přátele Církve přes Messenger, Skype nebo další aplikace a naše přítomnost při této výuce může předat zkušenost a pomoci navázat hlubší přátelství. Pamatujme na to, že konkrétní misionáři dříve či později z naší odbočky nebo sboru odjedou, ale naše navázaná přátelství přetrvají.
Misionáři také potřebují pomoc těch členů, kteří jsou aktivní na sociálních sítích. Zde je příklad, jak jim můžeme pomoci bez jakéhokoli omezení. Misionáři ve svých oblastech vytvořili facebookové skupiny. Stačí si stanovit pevný čas v týdnu a cíleně „lajkovat“, komentovat nebo sdílet příspěvky misionářů na našem osobním profilu, popřípadě je sdílet přímo s našimi přáteli – třeba pomocí Messengeru.
Je to něco nového? Ano, je. Je to něco, co jsme dříve nedělali? Ano, je. Je to něco, co se můžeme naučit? Ano, je. A to je to úžasné! Pán nám dává nové příležitosti a možnosti. Využijme jich!
Rád bych vyzval všechny sbory a odbočky v našem kůlu, aby si během měsíce dubna 2021 zvolily jednu neděli mimo postní neděli a společně s misionáři ve vašem městě se postily a v modlitbě vylily své srdce před Pánem, aby požehnal službě misionářů ve vašem městě, aby požehnal i nám, členům Církve, aby naše srdce bylo obměkčeno, a pocítili jsme touhu pomoci misionářům a učit se nové a nepoznané.
Uvědomil jsem si, že skutečné přátelství vzniká tam, kde se podělíme o to, co máme v srdci. To, co je nám drahé. Jednu z nejlepších příležitostí nám k tomuto nabízí misionářská práce. Nebojme se jí, zapojme se do ní. Pomůžeme díky ní vytvářet vztahy a přátelství na celou věčnost. A nejen mezi námi a druhými lidmi, ale mezi těmi, co hledají pravdu a Bohem. Kéž se nám to daří.