Starší Russell M. Nelson byl povolán a vysvěcen apoštolem 12. dubna 1984. Později sloužil jako president Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů (2018–2025).
V roce 1985 byl jako člen Kvora Dvanácti apoštolů církevními vedoucími pověřen dohledem nad prací Církve v Evropě a Africe.
Starší Hans B. Ringger z předsednictva území Evropa byl současně pověřen být prvním kontaktem pro východoevropské země. Starší Nelson a Ringger začali svou důležitou službu – spojením své víry, modliteb a služby s oněmi Svatými z celého světa ke svolání mocí nebeských pro otevření hlásání evangelia národům východní Evropy.
Tito dva byli výtečnými společníky – starší Nelson, jako věhlasný průkopník kardiochirurgie svou osobností představoval důstojnou a diplomatickou tvář Církve, a cestovní pas staršího Ringgera z neutrálního Švýcarska a jeho obchodní zkušenosti z jednání mu dobře posloužily, když upřímně informoval vládní úředníky o tom, že Církev není jen americkou církví, ale jednou z celosvětových a významných. Proto by pro ně bylo dobré, aby si s nimi sedli a věnovali jim pozornost. Takto spolu vytvořili „hrozivou“ dvojici, která často odzbrojila obranu vládních úředníků.
V lednu 1986 rozšířil starší Nelson svůj jazykový repertoár úvodem do českého jazyka u sestry Millerové, předválečné členky, a na konci ledna se už setkal jeden den se skupinou třiceti členů v Praze u Jiřího a Olgy Šnederflerových a následující den s dalšími pětatřiceti v Brně u Vojkůvkových. Někteří z nich se stali členy ještě před válkou a zůstali věrní, přestože zažili těžké doby nacismu, války i pronásledování za socialismu, a přesto se scházeli i v těchto dobách, když to nešlo jinak než soukromě v bytech členů nebo v přírodě.
Apoštol Nelson byl plný lásky, empatie a pochopení. Těšilo mě, že jsme ho mohli přivítat u nás doma. Byl jsem také při tom, když v Brně dal ochotně bez váhání jednomu chlapci úspěšně požehnání pro uzdravení. Byla to jedna z jeho prvních cest jako nového apoštola a my všichni jsme pociťovali jeho Ducha a autoritu, inspiraci, lásku, odvahu i pokoru a jistotu víry a přesvědčivost, kterou posiloval víru naši.
V roce 1987 se podařilo sestře Campbellové domluvit ve Washingtonu D. C. setkání s velvyslanci z východoevropských zemí a následně tamtéž pozvat československého velvyslance Miroslava Houšteckého do Církve, kde by se mohl setkat se starším Nelsonem a dalšími členy Církve, již byli obchodními, občanskými i politickými vůdci.
Velmi se mu líbila budova našeho chrámu ve Washingtonu D.C., který viděl z dálnice, a pozvání přijal.
Večer 4. srpna 1987 se v domě Campbellových setkali Nelsonovi a velvyslanec Houštecký s manželkou. Po večeři dlouho rozmlouvali v knihovně. Starší Nelson zde s velikou jasností a mocným duchem prezentoval touhu Církve veřejně praktikovat a sdílet víru v Československu. Velvyslanec slíbil, že vyvine nejlepší úsilí k tomu, aby domluvil budoucí setkání staršího Nelsona s československým ministrem pro církevní záležitosti v Praze.
O pět týdnů později se starší Nelson a starší Ringger setkali s Vladimírem Jankem, viceministrem a ředitelem sekretariátu pro věci církevní v ČSSR. Po této schůzce se oba starší setkali s bratrem Jiřím Šnederflerem, který vedl Církev v ČSSR v oněch těžkých dobách. Vládní úředníci požadovali, aby žádost za Církev podal československý občan. Tuto výzvu přijal bez váhání bratr Šnederfler.
V prosinci 1987 starší a sestra Nelsonovi cestovali do Washingtonu D.C. na oběd do rezidence velvyslance Houšteckého a jeho manželky. Nelsonovi jim věnovali sošku připomínající jejich rostoucí přátelství. Ačkoli byla zima, člověk mohl cítit oteplení jara v Československu.
O deset měsíců později se starší Nelson a starší Ringger znovu setkali v Praze s Jiřím Šnederflerem, který tehdy sloužil jako president československého okrsku Církve, a s jeho manželkou Olgou.
Plánovali svou strategii pro důležité setkání ohlášené na příští den. Tehdy pronesli k Pánu zvláštní modlitbu s prosbou, aby jim požehnal v jejich úsilí. Druhý den ráno se starší Nelson, starší Ringger a president Šnederfler setkali se Zdeňkem Kaslem, tajemníkem pro náboženské záležitosti v ČSSR. Muži mu předali výtisk Knihy Mormonovy a další podpůrné materiály, které byly přeloženy do češtiny pro informaci vládních úředníků.
V únoru 1989 při další návštěvě Houšteckých pociťovali Nelsonovi rostoucí důvěru a optimismus mezi nimi a Církví, kterou starší Nelson zastupoval.
Čtyři měsíce poté, ozbrojeni vírou a optimismem se starší Nelson a starší Ringger opět setkali v Československu, kde se 14. června sešli s vládními úředníky, kterým dříve předali formální požadavek o právní uznání Církve v ČSSR. Byli zklamáni, když je úředníci informovali, že to potrvá ještě nějaký čas, než vláda podá konečnou odpověď. Nicméně, „bylo to produktivní setkání“, řekl starší Nelson, „cítili jsme, že s vírou a modlitbami členů v kombinaci s vytrvalým úsilím bude náš požadavek příznivě přijat.“
Dva měsíce po pádu Berlínské zdi a následující šokové vlně procházející východním blokem přijal starší Nelson telefonát od velvyslance Houšteckého. Byl úspěšný v domlouvání setkání s vládními úředníky na vysoké úrovni, a oznámil, že další důležité setkání bude brzy v Praze.
Necelý měsíc nato, 6. února 1990, se sešli starší Nelson, starší Ringger a president Šnederfler s Josefem Hromádkou, novým náměstkem ministerského předsedy Československé republiky. Po tomto významném setkání starší Nelson řekl: „Ujistili nás o náboženské svobodě a dali nám potvrzující odpověď na naši žádost o uznání Církve! Naznačili, že formální dokumenty budou podepsány dříve, než skončí měsíc. Můžete si představit, jak vítané to byly novinky, když si vzpomenete na to, že jsme sem přijížděli nejméně jednou ročně v posledních čtyřech letech, jen abychom byli ‚zdvořile drženi v podpalubí‘.“
Starší Nelson také řekl: „Byli jsme tak nadšeni z těchto novinek, že jsme šli, my a sedm dalších českých Svatých, na Karlštejn pronést apoštolskou modlitbu vděčnosti. Toto je místo, kde 24. července 1929 starší John A. Widtsoe zasvětil tuto krásnou zemi pro hlásání evangelia. Po posledních čtyřicet let neměli členové výsadu uctívat veřejně v plné důstojnosti ani neměli požehnání řádných misionářů; byli omezeni jen na občasnou návštěvu presidenta misie z Vídně. Trvání těchto omezení bylo napínáno do nepopsatelné míry. Dávní Izraelité putovali pustinou po čtyřicet let a věrní čeští Svatí snášeli strádání podobně dlouhou dobu.“
Měl jsem tu výsadu být mezi těmi sedmi a pociťoval jsem onoho mocného Ducha, který vyzařoval z apoštola Nelsona a který nás sjednocoval. Tehdy jsem si vzal z Brna s sebou svůj vlastní magnetofon, abych si jeho zasvěcovací modlitbu mohl nahrát jen tak pro sebe. Ale to bylo naše štěstí, protože díky tomu máme zachovaný celý text modlitby, protože druhý magnetofon vůbec nic nenahrál.
22. února volal starší Ringger, že potřebné dokumenty pro uznání Církve v Československu byly podepsány den předtím, s platností od 1. března. S neskrývanou radostí zvolal starší Nelson „Aleluja!“ Tím označil úspěšné dokončení cíle, který jsme sledovali několik let. Jaké požehnání pro tuto zemi! První Předsednictvo a Dvanáct apoštolů se o těchto novinkách dozvědělo s velkým nadšením v chrámu.
Dne 8. června 1990 starší Nelson asistoval presidentu Thomasi S. Monsonovi při ustanovování Richarda W. Windera, aby od 1. července předsedal Československé misii Praha. President Winder pociťoval k českému národu velikou lásku, protože sloužil na misii v Československu jako mladý muž v letech 1948 až 1950, kdy byli všichni misionáři Československou vládou vypovězeni. Sestra Barbara Winderová byla povolána jako jeho společnice, což vyžadovalo, aby byla uvolněna jako generální presidentka Pomocného sdružení.
Na apoštola a presidenta Russella M. Nelsona vzpomínáme s láskou a vděčností. Za to, jak pomohl v naší zemi znovu otevřít cestu obnovenému evangeliu Ježíše Krista a jak inspirovaně vedl celou Církev.
(Mnohé informace pocházejí z knihy „Russell M. Nelson, Father. Surgeon. Apostle“ od Spencera J. Condieho)