Když jsem byl malý, byl jsem přesvědčen, že můj tatínek má ty nejdelší ruce na světě. Kdykoli někdo z nás chlapců šeptem něco řekl, zakňoural, zamrkal nebo udělal cokoli, co otec považoval během mše za neuctivé, byli jsme ihned vybídnuti k uctivému chování klepnutím do zátylku. Bez ohledu na to, kde jsme v rámci naší rodinné skupiny v kostele seděli, otec na nás vždy dosáhl.
Věděli jsme, že tatínkově dlouhé ruce nic neunikne, a tak jsme při bohoslužbě obvykle seděli jako zpěčující se andílci, ale to, že jsme byli zticha, nám nepomohlo mít bohoslužbu rádi.
O mnoho let později jsem se poprvé zúčastnil shromáždění svátosti Svatých posledních dnů a byl jsem šokován neukázněným chováním většiny dětí. Kdyby tam byl můj otec, měl by ze snahy učit ty děti uctivosti zmoženou ruku.
Asi deset let poté, co jsem poprvé navštívil shromáždění svátosti, jsem opět seděl v kapli Svatých posledních dnů, ale tentokrát jsem byl členem Církve a otcem, který zápolil s vlastními neposlušnými batolaty.
„Musí existovat nějaký pozitivní způsob, jak naše děti naučit uctivosti,“ řekl jsem manželce. „Nechci, aby se děsily bohoslužby tak jako kdysi já.“
Od té doby jsme s manželkou našli způsoby, jak našim čtyřem dětem, které jsou všechny mladší osmi let, pomoci být během shromáždění uctivé. Nejsou vždy vzorem uctivosti, ale většinou jsou uctiví dostatečně, a co je důležitější, učí se nacházet na shromáždění svátosti radost.
Uvedu něco z toho, čemu jsme se naučili, když jsme se pomocí metody pokusu a omylu snažili dosáhnout toho, abychom se na shromáždění svátosti chovali uctivě. Tyto nápady se osvědčily nám – jiné rodiny mohou mít odlišné, ale stejně tak účinné způsoby, jak podporovat uctivé chování.
Chovejte se sami uctivě
Je důležité, aby rodiče učili děti svým příkladem, že uctivost na shromáždění svátosti je důležitá. Nemůžeme od dětí očekávat, že se budou chovat na shromáždění správně, když se sami správně nechováme.
Když jsem byl v biskupstvu, měl jsem spoustu příležitostí sledovat, jaký příklad rodiče svým dětem na shromáždění svátosti dávají. Mnozí z nich se chovali uctivě a jejich děti reagovaly podobně. Ale vídal jsem pár rodičů, kteří stáli vzadu v kapli s miminkem v náručí a využívali shromáždění jako příležitost k popovídání si s přáteli. Jiní si četli, něco si psali nebo doháněli spánek. Jejich děti byly obvykle stejně neuctivé.
Jakožto rodiče máme zodpovědnost vůči sobě i dětem být na shromáždění svátosti aktivními účastníky, nikoli lhostejnými diváky. Je třeba věnovat pozornost tomu, co řečníci říkají. Po návratu domů máme diskutovat o proslovech na shromáždění svátosti a o tom, čemu jsme se z nich naučili.
Učte své děti
Poté, co jsme se zlepšili ve vlastním chování na shromáždění svátosti, jsme učili děti, co přesně očekáváme ohledně toho, jak se budou chovat na shromáždění ony.
Naše první pokusy spočívaly v tom, že když se chovaly nevhodně, vzali jsme je do vstupní haly, což je nutné, aby si shromáždění mohli nerušeně užít ostatní. Tato metoda měla smíšené výsledky. Naše hlučné děti sice ducha shromáždění nenarušovaly, ale mně a mé manželce mnohé z toho, co se dělo, uniklo. Navíc děti brzy dospěly k tomu, že svoboda a zábava ve vstupní hale kaple jsou mnohem žádanější než shromáždění svátosti.
Po diskusi o tom, v čem a proč se nám nedaří, jsme změnili taktiku a bitvu o uctivost na shromáždění svátosti jsme začali svádět doma, a nikoli v kapli. Při rodinném domácím večeru i jindy během týdne jsme nechali děti zkoušet sedět v klidu a potichu. Při lekcích jsme se zaměřovali na účel shromáždění svátosti a vysvětlovali jsme dětem, proč přijímáme chléb a vodu. Povídali jsme si s nimi o Kristově oběti a vysvětlili jsme, že shromáždění svátosti je pro ně příležitostí, kdy mohou přemýšlet o Ježíšovi.
Již po týdnu byly výsledky viditelné a po třech nebo čtyřech týdnech začaly naše starší děti po většinu shromáždění skutečně sedět v tichosti a v klidu.
Když se děti chovají neuctivě, jednejte
Děti se samozřejmě občas znovu chovaly neuctivě, ale když k tomu došlo, věděli jsme, že musíme udělat něco víc, než jen vzít je ven do vstupní haly, kde měly zábavu. Můj otec nám dětem dal kdysi jasně najevo, že chce, abychom byli přímo v kostele, nikoli jen v jeho blízkosti. Poté, co jsme s manželkou přemýšleli o metodách mého otce a poslechli si přednášku o ukázňování, jsme si uvědomili, že když vyvedeme neuctivé děti ze shromáždění svátosti, bezprostřední problém se tím sice vyřeší, ale nijak je to nepovzbudí k tomu, aby se v budoucnu neuctivého chování zdržely. Rozhodli jsme se, že budeme děti učit, že být během shromáždění svátosti v kapli je mnohem příjemnější než být mimo ni.
Následnou neděli dostal můj dvouletý syn hrozný záchvat vzteku. Ihned jsem ho vynesl ven z kaple, ale tentokrát jsem se nezastavil ve vstupní hale. Našel jsem na konci chodby prázdnou třídu, posadil jsem se na skládací židli a držel syna pevně na klíně.
Za minutu se uklidnil a začal se kroutit, aby se z mého sevření vymanil. Moje první reakce byla, že ho pustím, ale místo toho jsem se rozhodl, že si ho nechám na klíně. Protestoval, ale já jsem mu vysvětlil, že zůstane sedět u mě na klíně tak nehybně, jak jen budu schopen ho udržet, dokud se nerozhodne, že nastal čas vrátit se uctivě na shromáždění svátosti.
Pro mého neposedného dvouletého syna bylo takovéto omezení tou nejhorší možností. Po deseti minutách proseb, vykrucování se a pláče si uvědomil, že to myslím vážně, a zeptal se, jestli se může vrátit na shromáždění svátosti.
„Budeš se chovat uctivě?“ zeptal jsem se.
Přikývl.
„A když se uctivě chovat nebudeš, co se stane?“ Ukázal na židli.
Vrátili jsme se na shromáždění, kde zůstal sedět celkem klidně a potichu. On i naše dcery zažívali během nedělí své chvíle neuctivosti, kdy jsme je museli ze shromáždění svátosti odvést, ale netrvalo jim dlouho, aby dospěli k tomu, že dávají přednost svobodě na shromáždění svátosti před omezením spočívajícím v sezení na tatínkově klíně v nějaké prázdné třídě na konci chodby.
Přirozeně je lepší a snazší neuctivému chování předcházet, než se s ním vypořádávat na církevním shromáždění. Protože jsme si uvědomovali, že děti nebudou schopny naslouchat či rozumět všem proslovům na shromáždění svátosti, naplánovali jsme pro ně alternativní klidné a tiché činnosti, když začaly ztrácet zájem.
Všechny naše děti, dokonce i ty nejmenší, si rády čtou a prohlížejí ilustrované příběhy z písem pro děti, které vydává Církev. Bereme si také s sebou několik pastelek a čistých listů papíru, aby si mladší děti mohly kreslit, když začnou být příliš neposedné. Starší děti si mohou také kreslit, ale povzbuzujeme je, aby kreslily obrázky, které se vztahují k pronášeným proslovům.
Také jsme zjistili, že hry, jídlo, sladkosti a hračky obvykle na shromáždění vytvářejí více chaosu a nepořádku, než aby tomu předcházely.
Pamatujte na to, že děti jsou jen děti
Neočekáváme, že děti se budou v kapli chovat dokonale, protože víme, že v jejich věku je to někdy nad jejich schopnosti. Ale s manželkou jsme si dali za cíl si shromáždění svátosti užít. Když se některé z našich dětí chová nevhodně, jednáme s ním co nejrychleji a pokud možno bez emocí.
Také pomáhá uchovat si smysl pro humor. Pokud některé z našich dětí spadne z lavice nebo se nepozorovaně přibatolí k pódiu, snažíme se zachovat klid, jeho jednání zklidnit, případně ho vzít ven a říct si, že jednou se té situaci – možná – zasmějeme.
Uctivost můžete – s trochou pomoci – udržet i tehdy, když jste sami a vaše děti jsou v početní převaze. Když jsem byl povolán do biskupstva, manželka se o naše děti musela starat sama. Po několika nedělích zjistila, že tento úkol je nad její síly a vyčerpává ji, a tak jsme požádali jeden starší manželský pár z našeho sboru, aby si každou neděli sedl vedle naší rodiny, abychom tak převahu dětí trochu vyrovnali. Tito manželé ochotně souhlasili a naše děti teď rády sedí vedle svých „prarodičů“.
V naší rodině se snažíme, aby shromáždění bylo pro nás i pro naše děti pozitivní zkušeností. S trochou cviku a plánování a se spoustou trpělivosti pomáháme dětem naučit se mít shromáždění svátosti rády a přistupovat k němu uctivě.