V době Vánoc oslavujeme narození Spasitele, myslíme na Něho, obdivujeme Ho, uctíváme Ho a přemýšlíme o tom, co pro nás udělal. Když pak přijdou Velikonoce, znovu na Něho vzpomínáme, jsme Mu na věky vděční za Jeho usmíření a radostně a uctivě oslavujeme Jeho Vzkříšení.
Když přemýšlíme o jednotlivých událostech Spasitelova života, jak se můžeme více zaměřit na to, co se stalo mezi těmito nejposvátnějšími událostmi, mezi Jeho narozením a smrtí? Jak můžeme každý den oslavovat Jeho život, kromě oslav událostí, které charakterizovaly začátek a konec Jeho posvátného poslání na zemi?
Ve svém kázání Nefitům učil: „Vy znáte věci, jež musíte činiti …; neboť skutky, jež jste mne viděli činiti, máte činiti také.“[1]
Jediný správný způsob, jak oslavovat Krista, je následovat Ho v Jeho službě, den po dni, nejen o Vánocích nebo Velikonocích.
Když se dozvídám více o Spasitelově službě a snažím se Ho napodobovat, zjišťuji, že třemi nejdůležitějšími prvky Jeho služby jsou: jak miloval, jak sloužil a jak vytrval.
Láskou k druhým naše služba začíná, tak jako jí začínala Spasitelova služba. Přišel, protože miloval nás a miloval Otce více než sama sebe. Proto Spasiteli projevujeme lásku a oslavujeme Jeho službu, když pečujeme o všechny děti Boží s láskou, ne proto, že jsme dostali úkol jako „bratři a sestry pověřeni pastýřskou službou“, ale proto, že upřímně milujeme druhé, stejně jako On. Nepečujeme svým pověřením, ale láskou.
Služba v Jeho království je klíčovým prvkem naší snahy budovat Církev, vykonávat obřady evangelia a umožnit všem dětem Božím, aby se k Němu vrátily. Spasitel neúnavně sloužil v království, které zorganizoval, skrze pravomoc kněžství a tím ukázal, jak důležité je v Církvi sloužit. Služba je základem našeho úsilí, protože byla středem Spasitelova působení. Začal obřadem křtu, aby naplnil smlouvu prostřednictvím řádné pravomoci, a pak povolal své učedníky, aby neúnavně sloužili až do konce, aby tak ustanovili království Boží na zemi.
Vytrvání do konce je prvkem naší služby, který nakonec ukazuje naši skutečnou víru. Pán nikdy nepřestal, nikdy se nezastavil, nikdy neustoupil ani neodmítl sloužit. Samozřejmě, že i Spasitel měl své „okamžiky“, kdy měl pocit, že je sám nebo že ho všichni kolem Něj opustili. Byl pokoušen, ale odolal. Stal se neoblíbeným, posmívali se Mu a uráželi Ho, ale nikdy se nepřestal soustředit na své věčné poslání a nikdy nepožádal, aby byl uvolněn ze svého posvátného úkolu. Dal tak Otci opravdové znamení své víry tím, že vytrval do konce. A teprve tehdy pravil: „Dokonánoť jest.“[2]
Jak projevíme svou víru, když jsme pokoušeni, unaveni nebo zesměšňováni? Když naším životem otřásají vlivy světa, když čelíme bouřím nemocí či emocionálním nebo časným obtížím, zůstaneme díky své víře silní? Vytrváme stejně jako Spasitel?
President Russell M. Nelson řekl: „Závazek vytrvat do konce znamená, že nebudeme žádat, abychom byli uvolněni z povolání sloužit. Znamená to, že vytrváme ve snaze dosáhnout spravedlivého cíle. Znamená to, že to nikdy, ano nikdy, nevzdáme se svým blízkým, který sešel z cesty. A znamená to, že si budeme vždy vážit svých věčných rodinných vztahů, a to i v těžkých chvílích nemoci, postižení či smrti.“[3]
Tím, že se budeme snažit napodobovat Spasitelovo působení, najdeme sílu pro svůj život. Tím, že budeme milovat, sloužit a vytrváme tak jako On, budeme do svého života čerpat sílu samotného Spasitele.
Když budeme pečovat jako On, Jeho zrození, smrt a Vzkříšení pro nás získají hlubší význam. Uvědomíme si, že Vánoce a Velikonoce nejsou jednodenní vzpomínkovou slavností, ale každodenní oslavou Spasitelova života.
Každý den bude pro nás novým duchovním zrozením, dokonce novým duchovním vzkříšením, tím, že náš „přirozený člověk“ zemře, aby se znovu narodil a žil v Kristu.
Můžeme oslavovat Vánoce tím, že Ho budeme následovat v Jeho posvátném působení, abychom se Mu stále více podobali, den po dni, každý den našeho života.
[1] 3. Nefi 27:21
[2] Jan 19:30
[3] Russell M. Nelson, „Gratitude for the Mission and Ministry of Jesus Christ“ (BYU Devotional, August 18, 1998)