Víte, jak se poznala babička s dědou?
„Moje babička pochází z Českých Budějovic a děda z Pardubic.“
„A jak se poznali?“
„No, tak to mě nikdy nenapadlo se zeptat. Já jsem to vždycky bral jako samozřejmost, že babička je odsud a děda odtamtud.“
Takovéto mezery a otazníky mohou být skvělým začátkem práce na rodinné historii. Prarodiče ocení váš zájem a jistě se rádi podělí. A vy se díky tomu dozvíte více o svých kořenech a tím i více o sobě samých. Jejich příběhy a řešení jejich situací může být inspirací i pro nás.
„Co tě napadne jako první, když se řekne rodinná historie?“ ptám se Evy z Brna, která vyrůstala jen se svou matkou, otce nezná, ale i přesto se rodinnou historií zabývá.
Eva odpovídá: „Zástup mých předků, které jsem sice nikdy osobně nepotkala a o které se díky hledání v historii dozvídám, i tak jsou mojí součástí...“
Eva začala rodinnou historii povídáním se svým dědečkem. I když si už úplně nepamatoval všechny detaily, ale spíše si mlhavě vzpomínal ještě z dětství na příběh, který se odehrál v rozmezí let 1850-1900. Je to příběh jeho pradědečka, který měl 14 dětí, přičemž pouze pět se dožilo dospělého věku. Z těchto pěti dětí se dvě (bratr a sestra) rozhodly společně emigrovat do Ameriky za lepšími podmínkami. Jejich rodiče nebyli nadšení, že z těch málo dětí, co jim zůstalo, by ještě dvě měly utéct na západ, přesto to vnímali tak, že by jim ze zahraničí mohly i nějak pomoci, a nechali je jít.
Po těchto dvou členech rodiny, kteří emigrovali, se však slehla zem, hlavně z důvodu komunikace. Dopisy a telegramy nechodily, jak by měly, vše bylo spíše nedostupné, nicméně posléze se povedlo dohledat, že si oba našli partnera, založili nové rodiny a vedli šťastné životy.
„Co si z tohoto příběhu odnáším?“, říká Eva. „Zatímco po roce 1900 byla situace v českých zemích velice špatná (1. a 2. světová válka, politické vedení), potomkům emigrovaných sourozenců se v Americe dařilo, dokonce se přidali k Církvi. Začali pracovat na rodinné historii, čímž mi usnadnili spoustu práce, a mně se je díky mému bádání podařilo najít a příběhy si doplnit, protože se u nás mluvilo o tom, že někdo před x lety emigroval, ale nikdo o nich už nic dalšího nevěděl. Teď víme, že tam jejich potomci stále ještě žijí a mají se dobře.“
Nemusí to být vždy rodiče nebo prarodiče, kdo s námi tyto příběhy může sdílet. Tonda Hudec má tento příběh od své tety. Je o jeho pradědovi Ottu Dolákovi (na fotce), námořníku za dob 1. světové války. Tonda Hudec vypráví: „Námořníkům ve Středozemním moři se do války nechtělo, a tak zosnovali povstání. Celá flotila se ocitla pod palbou, ale jen jedna loď byla zasažena, až vybuchla. Otto Dolák se s největší pravděpodobností nacházel právě na této lodi. Doslova musel utíkat o život a posléze doplavat na pevninu. To ho stálo všechny síly.
Nebyl by přežil, kdyby se ho na souši neujal místní obyvatel a nepostaral se o něj. Otto u něj zůstal několik let, než byl připraven k návratu do vlasti. Nikomu nesměl říct, odkud jde, neboť by ho zatkli jako dezertéra.“
Takovýchto podobných příběhů se jistě skrývají stovky i ve vaší rodinné historii. Zde je několik námětů, na co se babiček/dědečků vyptávat:
- Jak se poznali tvoji rodiče?
- Kolik let byla povinná školní docházka?
- Co byl tvůj oblíbený předmět ve škole?
- Měl jsi oblíbeného učitele / učitelku?
- Jací byli tvoji rodiče? Co ses od nich naučil?
- Co jste dělávali po škole?
- Co se tehdy jedlo?
A pak už stačí jen poslouchat a dělat poznámky – v duchu nebo klidně i do bloku či do počítače, aby se tyto příběhy zachovaly i pro další generace.
Na závěr jsem se Evy i Tondy zeptala, co jim práce na rodinné historii přináší. Eva odpověděla: „Prozření, že se v naší době máme nejlíp, jak jsme se kdy měli. I přes koronu.“ Tonda k tomu dodává: „Práce na rodinné historii mi pomáhá poznat, odkud pochází mé kořeny.“