Russell M. Nelson, světově uznávaný kardiochirurg, který se stal duchovním vůdcem milionů lidí, zaujímá v českých dějinách jedinečné místo.
Byl to právě on, kdo roku 1990, na jaře plném naděje, stanul před novou demokratickou vládou Československa a úspěšně požádal o oficiální uznání Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů – byl to okamžik, který po desetiletích ticha znovu obnovil právo svobodně uctívat Boha.
Toto tiché vítězství otevřelo novou kapitolu pro české věřící a znamenalo počátek novodobé přítomnosti Církve v této zemi.
Zatímco se nyní zpráva o úmrtí presidenta Nelsona šíří po celém světě, čeští členové vzpomínají nejen na svého duchovního vůdce, ale také na muže, jehož neochvějný soucit pomohl zajistit právo všech lidí uctívat – či neuctívat – podle svého vlastního svědomí.
President Nelson zesnul 27. září ve svém domově v Salt Lake City v Utahu, jen několik týdnů po oslavě svých 101. narozenin. K poslednímu odpočinku byl uložen 7. října.
Sloužil jako 17. president Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, která má po celém světě více než 17,5 milionu členů, z toho přes 2 700 v České republice.
Zatímco mnozí znají Nelsona díky jeho průkopnické práci lékaře – pomohl vyvinout první průtokové zařízení pro mimotělní oběh použité v Utahu – členové Církve v České republice a na Slovensku si ho pamatují pro jeho empatii, diplomacii a vytrvalost. Právě díky jeho úsilí získala Církev po desetiletích útlaku znovu právní uznání.
Víra v ústraní
Církev se poprvé usídlila v Československu koncem 20. let 20. století, kdy dorazili misionáři, a vláda ji v roce 1929 oficiálně uznala – čímž se Československo stalo jednou z prvních zemí v Evropě, které tak učinily.
Tato svoboda však netrvala dlouho. Druhá světová válka a později komunistická vláda přinutily Církev přerušit svou činnost a misionáři byli v roce 1950 vyhoštěni, protože náboženské projevy podléhaly přísné kontrole.
Následující čtyři desetiletí čeští členové uctívali Boha skrytě a kreativně. Scházeli se v malých bytech, ukrývali svá písma a obávali se zatčení. Někteří křtili nové členy za svitu měsíce nebo maskovali náboženská shromáždění jako „lekce jógy“ či rodinná setkání. Víra přežívala v podzemí – udržovaná odvahou, opatrností a nadějí.
Obtížný úkol
V roce 1984 Nelson – tehdy uznávaný chirurg – přijal nečekané povolání od vedoucích Církve, aby sloužil na plný úvazek v náboženském vedení jako člen Kvora Dvanácti apoštolů, jednoho z nejvyšších řídících orgánů Církve.
O rok později byl požádán, aby dohlížel na práci Církve ve střední a východní Evropě – oblasti stále ovládané komunistickými vládami. Jeho úkol byl jak citlivý, tak náročný: otevírat dveře v zemích, které byly oficiálně vůči náboženství uzavřeny.
Během následujících pěti let Nelson – plynule mluvící několika jazyky a známý svou klidnou diplomacií – podnikl 26 cest do Evropy. Setkával se s vládními představiteli, často v obtížných či nepřátelských podmínkách.
„Jestli mi někdy nějaký úkol připadal neproveditelný, byl to právě tento,“ řekl později. „V žádné ateistické zemi jsem nebyl nikdy chtěný a nikdy vítán. … Někteří věřící byli vězněni, nebo dokonce popraveni.“
Nelson během cest po Evropě spolu se starším Hansem B. Ringgerem, švýcarským inženýrem a architektem, pracoval na obnovení právního postavení Církve v zemích jako Rusko, Ukrajina, Rumunsko, Bulharsko, Bělorusko, Československo, Jugoslávie, Estonsko, Polsko, Arménie či bývalé Východní Německo.
„Každá země přinášela jiné výzvy,“ vzpomínal. „Dělali jsme všechno, co bylo v našich silách, a pak Pán doplnil zbytek.“
Víra a svoboda
Nelson během své služby často mluvil o morálním významu náboženské svobody – pro všechny lidi. Učil, že víra nesmí být nikdy vnucována a že náboženské přesvědčení si musí lidé zvolit svobodně.
„Náboženství není člověku vnucováno druhými,“ napsal v roce 2019. „Je to velmi osobní a posvátná volba, zasazená v jádru lidské důstojnosti.“
V Československu se Nelson setkal s místopředsedou vlády Josefem Hromádkou a dalšími úředníky, aby předložil formální žádosti o právní uznání Církve. Jeho argument byl jednoduchý, ale přesvědčivý: Církev zde legálně existovala již před druhou světovou válkou a její status by měl být obnoven.
Nelson úzce spolupracoval s českými občany, včetně Jiřího a Olgy Šnederflerových, kteří riskovali svou bezpečnost tím, že předávali petice úředníkům. Zatímco se pohyboval v diplomatických kruzích, povzbuzoval místní členy, aby si udrželi naději. V té době bylo v celé zemi aktivních méně než 200 členů Církve.
„Chodil jsem po vašich ulicích, někdy jsem táhl svůj kufr hlubokým sněhem; setkával jsem se s mnoha vládními úředníky, z nichž většina mě zpočátku nepřijímala s otevřenou náručí; a mou duši pozvedalo vaše nádherné umění, hudba a kultura,“ vzpomínal později v projevu pro evropské členy v roce 2022.
Sametová revoluce
Ke konci 80. let komunistické režimy ve východní Evropě začaly padat a objevovaly se nové příležitosti pro náboženskou svobodu.
Sametová revoluce v roce 1989 ukončila čtyři desetiletí komunistické vlády v Československu prostřednictvím pokojného protestu a sjednocené veřejnosti. Hnutí, které vyvolala studentská demonstrace v Praze, se rozrostlo v každovečerní shromáždění na Václavském náměstí, kde občané cinkali klíči jako symbol odemykání svobody.
Během několika týdnů režim padl, Václav Havel se stal prezidentem republiky a demokracie – spolu se svobodou vyznání – se vrátila.
Dne 6. února 1990, uprostřed této proměny, Nelson vystoupil na Kněží horu u obce Karlštejn a modlil se za zemi a její obyvatele. Téhož dne se se svými spolupracovníky opět setkal s vládními úředníky a předložil jim české překlady církevních dokumentů a důkazy o její předválečné existenci.
Tentokrát, po čtyřiceti letech odmítání, byla žádost schválena.
Nová éra otevřenosti
Oficiální uznání bylo uděleno 21. února 1990. Členové mohli opět svobodně uctívat Boha, vlastnit majetek a zvát misionáře do země. Věřící už nemuseli zpívat písně šeptem, křtít v utajení ani skrývat svou víru před rodinou a sousedy.
Od té doby Církev roste skromně, ale vytrvale – nyní má v České republice přes 2 700 členů a na Slovensku přibližně 330 ve 22 jednotkách. Členové se zapojují do veřejné služby, humanitární pomoci a mezináboženských iniciativ. Během uplynulých tří desetiletí zahrnovaly humanitární projekty sponzorované Církví v České republice pomoc obětem povodní, sirotkům, uprchlíkům a lidem se zdravotním postižením.
Věřící už nemuseli zpívat písně šeptem, křtít v utajení ani skrývat svou víru před rodinou a sousedy.
Dědictví lásky a laskavosti
Vedení Nelsona zanechalo trvalou stopu v příběhu víry v Česku. Jeho úsilí o obnovení přítomnosti Církve v roce 1990 se stalo symbolem jak znovuzrození náboženské svobody po desetiletích útlaku, tak obnoveného důrazu na soucit – na lásku, která přesahuje vyznání, kulturu i okolnosti.
Během své služby vyzýval lidi všude, aby projevovali laskavost, budovali mosty porozumění a stávali se mírotvorci v rozděleném světě. Jako průkopnický kardiochirurg často spojoval tělesné srdce s tím morálním a učil, že zdravá společnost – stejně jako zdravé tělo – závisí na lásce a empatii, které ji udržují při životě.
Jeho tichá modlitba onoho chladného únorového dne na vrcholu Kněží hory zůstává mocným symbolem přesvědčení a naděje – důkazem, že víra a dobrá vůle mohou přetrvat i ta nejtvrdší období dějin.
