Zpráva územního vedení
Starší Christopher Charles
Územní sedmdesátník
Územní sedmdesátník
Mé nejkrásnější vzpomínky na Vánoce se týkají období, kdy jsem byl jako nejmladší ze čtyř chlapců doma s maminkou a tatínkem a se svými bratry a jejich manželkami. Byl jsem v té době jediný člen rodiny, který nebyl ženatý.
Vzpomínám si na to, jak jsme si povídali, škádlili se a smáli se; vzpomínám si na hry a na vynikající kyperské jídlo – nadívané listy vinné révy byla má nejoblíbenější pochoutka! Přesto si ale nevybavuji, že bych přemýšlel o skutečném významu Vánoc.
Nyní, když máme v životě pravé evangelium, se samozřejmě vše změnilo. Mé dvě dcery jsou již dospělé a mají každá manžela, a přesto se ty nejlepší okamžiky týkají toho, když sedíme kolem stolu a jsme prostě pospolu.
A totéž platí i pro mnohé další lidi, kteří využívají příležitosti obnovit o Vánocích pocity lásky v rodině. Zdá se, že snahy toto období zesvětštit, nemají na potřebu být pospolu vliv.
S manželkou jsme v letech 2009 až 2012 sloužili v Řecké misii Atény. Často jsme pociťovali potřebu udělat ve službě svým bližním něco více. A právě s touto myšlenkou jsme se rozhodli změnit naše plány na Štědrý den. Místo toho, abychom si užili den odpočinku, jsme se rozhodli požádat všechny misionáře, aby se k nám přidali a sloužili členům a zájemcům v Aténách tím, že pro ně zajistíme jídlo a spoustu tolik potřebné lásky v době velkých ekonomických nepokojů v Řecku:
„… Když jste ve službě bližních svých, jste pouze ve službě svého Boha…“ (Mosiáš 2:17.)
Bylo dojemné sledovat misionáře, jak láskyplně sloužili druhým a jak se najedli až poté, co se nasytili všichni ostatní.
Když jsem procházel mezi členy, říkali mi, že pro ně není až tak důležité jídlo, ale to, že se cítí být milováni.
To ale není konec tohoto příběhu. V jednom okamžiku během tohoto večírku jsem sešel po schodech dolů a spatřil jsem jakousi ženu středního věku, jak nakukuje dovnitř skrze prosklené dveře ve vstupní hale. Pozval jsem ji dál. Zprvu odmítla, ale s trochou povzbuzování šla dál a během několika málo minut se zdálo, jako kdyby byla celý život členkou a vychutnávala si jídlo a užívala si slavnostního večera. Hřálo mě to u srdce!
Ještě radostnější ale bylo, když jsme se o rok později vrátili do Řecka kvůli nějakému církevnímu úkolu a uviděli jsme ji v neděli v kapli. Způsobil to prostý úsměv, a pozvání, aby šla dál!
Pravdou je, že nemůžeme a neměli bychom nikoho nechat projít kolem nás, aniž bychom ho pozvali. Odpověď může být jedině „ano, ne, nebo možná“, ale co když dotyčný řekne „ano“? Co když tyto drahocenné klenoty našeho Nebeského Otce nakonec řeknou „ano“? Pomáháme pro ně otevírat dveře věčnosti – a jak veliká bude naše radost s nimi v království našeho Otce!
Toto je ta nejlepší doba v roce, kdy můžeme pozvat druhé, aby přišli ke Kristu, protože mnozí rádi přijdou spíše na zpívání koled nebo na vánoční večírek, než na z jejich pohledu formální bohoslužbu.
Jako díte jsem sedával u stolu se svým smrtelným otcem; jako dospělý muž nyní sedávám u stolu se svou rodinou. Pojďme nyní pozvat druhé, aby se k nám připojili a posadili se ke stolu našeho Nebeského Otce. Svědčím o Nebeském Otci a Jeho Synu, jejichž jediným přáním pro nás všechny je to, abychom se k Nim připojili na hostině.
Modlím se o to, aby se tento článek dotkl našeho srdce, až nás Duch Svatý bude vybízet k tomu, abychom jednali a přinesli nikdy nekončící Vánoce evangelia do života druhých.