Přestože jsem hodně zaneprázdněný, těším se z neděle[1]
Po střední škole jsem zahájil dvouletou velmi náročnou přípravu na přijetí na jednu z francouzských vysokých škol Grandes Ecoles. Na konci těchto dvou intenzivně strávených let studenti absolvují přijímací zkoušky a doufají, že je přijmou na ty nejprestižnější školy. Tak jako každý student v mé třídě jsem i já usilovně studoval. Studenti se učí doslova celý den a každý večer až do noci. Ihned jsem si uvědomil, že nestudovat o nedělích by v celkovém součtu znamenalo mít po dvou letech velkou nevýhodu – přišel bych v porovnání s ostatními studenty celkem o čtrnáct plných týdnů studia. Když můj otec viděl můj vnitřní zápas mezi rozumem a vírou, promluvil ke mně podobně jako dávný kněz Jetro: „Matthieu, to, co zvažuješ, není správné. O nedělích bys studovat neměl.“ Zpočátku jsem se v srdci vůči této radě vzpouzel. Koneckonců otec netušil, jaké to je studovat. Ale jakmile se mé vzbouřené nitro zklidnilo, rozhodl jsem se jeho rady uposlechnout. A nikdy jsem toho nelitoval. Nekráčet během sabatu podle „cest svých“[2] se ukázalo jako velmi cenné. Nejen že jsem v neděli ráno přicházel do třídy odpočatý, zatímco všichni moji spolužáci vypadali po celovíkendovém studiu vyčerpaně, ale tato léta byla zcela klíčová i pro můj duchovní pokrok. Vše, co jsem zažíval, když jsem se vždy v neděli ponořil do písem, nesmírně posilovalo mé duchovní kořeny na mnoho budoucích let.
Na konci těchto dvou náročných let jsem absolvoval plánované zkoušky, a ačkoli jsem ani zdaleka nepatřil mezi nejnadanější studenty, mé výsledky stačily na to, aby mě přijali na školu, o které jsem snil, ale o které jsem si myslel, že bych se na ni nikdy nedostal – na jednu z těch nejlepších. To posílilo mé svědectví, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“.[3] Díky této zkušenosti jsem poznal, že sabat je velmi potřebným zdrojem pro občerstvení duše; zdrojem, ke kterému moji spolužáci neměli přístup. Tak jako se Izraelité živili mannou v pustině a nesbírali ji během sabatu, jsem i já poznal, že důvěřování Bohu tím, že nebudu v neděli studovat, mi přineslo výhodu, nikoli nevýhodu. Neboť Bůh vždy připravuje cestu, jak dané přikázání dodržovat.
Izaiáš dobře věděl, že sabat ani zdaleka nemusí být břemenem, ale radostí: „Jestliže odvrátíš od soboty nohu svou, abys nevykonával líbosti své v den svatý můj, anobrž nazůveš-li sobotu [radostí], a svatou Hospodinu slavnou, a budeš-li ji slaviti tak, abys nečinil cest svých, ani vykonával, co by se líbilo, ani nemluvil slova: Tehdy [radost] míti budeš v Hospodinu, a uvedu tě na vysoká místa země, a způsobím to, abys užíval dědictví Jákoba otce svého; nebo ústa Hospodinova mluvila.“[4]
Sabat poskytuje jedinečný oddych od starostí našeho bouřlivého světa a odpočinek od našeho života bombardovaného sdělovacími prostředky. Je to chvíle, kdy můžeme zpomalit a vstoupit do světa rozjímání. Sabat je posvátnou chvílí právě tak, jako je chrám posvátným místem. Je to den, kdy se zaměřujeme na rodinu, kdy se společně radujeme, upevňujeme vztahy a uctíváme Boha. Je to den pro duchovní rozvoj, den pro vydávání svědectví, den pro posilování těch, kteří mají kolena zemdlená. Dokud nebudeme trvale žít v celestiální říši, může být sabat naší nejlepší každotýdenní přípravou na život, který vedou celestiální bytosti[5]. Ve své podstatě se sabat otáčí kolem onoho úžasného přijímání svátosti, kdy náš duch komunikuje s Pánem, kdy obnovujeme své smlouvy a kdy je naší duši poskytováno uzdravení. V sabatu nacházíme Pána.
Děkuji Pánu za sabat. Je vskutku radostí.
[1] Starší Jeffrey R. Holland na celosvětovém školení vedoucích, diskuse u kulatého stolu (9. února 2008)
[2] Izaiáš 58:13
[3] Římanům 8:28
[4] Izaiáš 58:13–14