Ve vánočním období často slýcháme lidi mluvit o tom, že už mají vánoční náladu, nebo že ji ještě nemají. Vyhlídka na bílé Vánoce, návštěva vánočního trhu a příprava dárků nebo mimořádná vánoční hostina jsou oblíbenými způsoby, jak přivolat pověstnou sváteční náladu.
Skutečný význam Vánoc se naneštěstí často ztrácí. Tohoto hlubokého ponaučení se mi dostalo během mé misie. V prosinci 1997 jsme byli s mým společníkem přesunuti do malého městečka ve Walesu a společně jsme se tam usadili. Nacházel se tam velmi malý, láskyplný sbor. Líbilo se nám tam a usilovně jsme pracovali s nadějí, že lidem povíme o Kristu. V druhé polovině prosince jsme si všimli, jak všechny dvojice společníků v téměř soutěživé náladě hlásily, kam a jak často je členové zvou na večeři. Skoro to vypadalo jako sport, namačkat do dvou vánočních svátků co nejvíce štědrovečerních večeří. Mnozí zkušenější misionáři mluvili o tom, jak chutná je tradiční štědrovečerní večeře, a nemohli se dočkat, až ten výjimečný den nastane. Uprostřed všeho toho veselí jsme si se společníkem uvědomili, že nás zatím vůbec nikdo nepozval. Něco bylo špatně. Nechtěli jsme se však vnucovat a stále jsme doufali, že nás ještě někdo na večeři pozve. Nic se nedělo a Vánoce se rychle blížily. Těsně před Vánoci jsme měli konferenci zóny, na které se sešli všichni misionáři sloužící ve Walesu. Celou konferenci prostoupil úžasný duch. Ale pro nás misionáře byly mnohem důležitější balíčky z domova, které jsme dostali. V euforii jsme se se společníkem vrátili do našeho bytu. Navzdory všem pravidlům a nabádání rodičů na balíku jsem ho ještě téhož večera otevřel. Bylo v něm několik malých dárků, dopis od rodičů a vánoční cukroví. Byl jsem nadšený! Byl to skvělý večer, oba jsme si pochutnávali na dobrotách, které jsme dostali z domova. S jedním malým háčkem, že Vánoce vlastně ještě nenastaly.
Naneštěstí jsme do 24. prosince neobdrželi žádné pozvání na večeři. Aby toho nebylo málo, na 24. připadal přípravný den a my jsme měli v plánu hrát s ostatními misionáři fotbal, po kterém měli všichni zamířit na předem domluvené večeře. Byli jsme velmi zklamaní, když jsme se dozvěděli, že nás ostatní starší zapomněli na akci odvézt. Se společníkem jsme se v dešti procházeli ulicemi našeho města, jen abychom zabili čas. A vánoční náladu jsme opravdu neměli.
Unavení a zklamaní jsme se večer vrátili domů, abychom si připravili něco k jídlu. Živě si vybavuji, jak jsem vešel do našeho bytu, topení opět rozbité a vánoční balíčky od našich rodin dávno rozbalené a snědené. Stál jsem sklíčeně v obývacím pokoji a cítil jsem se opravdu velmi osaměle a nešťastně. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo pustit vánoční hudbu. A tak jsem to udělal. Právě hráli Händelova Mesiáše a můj pohled se stočil k obrázku našeho Spasitele a staršího bratra Ježíše Krista. Šlo o obrázek, který lze vidět
v tisících misionářských bytů – přilepený na zdi, občas nakřivo, bez rámu. A najednou nastaly Vánoce! Věděl jsem, proč jsem tady. Věděl jsem, co slavíme a na čem opravdu záleží.
Ve svém životě jsem prožil mnoho nádherných Vánoc a mám spoustu krásných vzpomínek. Avšak Vánoce ve Walesu v roce 1997 byly pravděpodobně doposud těmi nejintenzivnějšími Vánocemi. Tím opravdovým darem, který jsem o oněch Vánocích dostal, byla silnější láska k mému Spasiteli a příteli Ježíši Kristu.
Náš prorok, president Russell M. Nelson, ve svém vánočním poselství v roce 2021 řekl:
„Tolik lidí kolem nás je zatíženo strachem a nejistotou. Vyzývám vás, abyste si v srdci udělali místo pro ty kolem vás, pro které je možná obtížné vidět Spasitelovo Světlo a pociťovat Jeho lásku. Žádné dary nebudou mít takový význam jako skutky čisté lásky, které poskytnete osamělým, vyčerpaným a znaveným. Jsou to dary, které nám i jim připomínají pravý důvod tohoto období: dar Božího Syna Ježíše Krista, který se narodil, aby vyhnal všechen strach a přinesl věčné světlo a radost všem, kdo Ho následují.“
Kéž jsou pro vás letošní Vánoce příležitostí posílit své svědectví o Ježíši Kristu a pomoci druhým, aby tento dar také přijali. To je má modlitba. Ve jménu Ježíše Krista, amen.