President Gordon B. Hinckley jako president kůlu před mnoha lety vedl s jedním mužem pohovor pro získání chrámového doporučení. Když se president Hinckley muže zeptal, zda platí poctivý desátek, muž upřímně odpověděl, že nikoli, neboť má příliš mnoho dluhů. President Hinckley pocítil vnuknutí sdělit mu, že své dluhy nebude schopen splatit, dokud nezačne platit desátek.
Později tento muž presidentu Hinckleymu řekl, že v následujících několika letech se mu nedařilo dluh snížit, ať se snažil sebevíc. Nakonec se ženou dospěli k závěru, že zkusí příslib Páně. Muž prohlásil: „Pán nám začal žehnat způsoby, které ani nedokážeme pochopit. To, co jsme mu dali, nám ani nechybělo, a poprvé za několik let se nám daří snižovat náš dluh.“ On a jeho žena konečně mohli žít v mezích svých prostředků, ale co je důležitější, pocítili pokoj díky vědomí, že zaslouženě plní svůj závazek vůči Pánu.[1]
Coby nový biskup jsem i já měl obdobný zážitek při poskytování rad jednomu členovi ohledně desátku. Nedávno obrácený mě kontaktoval kvůli vážnému dilematu: neměl dostatek peněz na zaplacení daní z příjmů a desátku. Jednoduše jsem se zeptal: „Věříš, že evangelium je pravdivé?“ Potvrdil, že věří, a poté rychle došel k závěru, že jím právě potvrzené svědectví je zároveň i jeho odpovědí. O několik týdnů později za mnou přišel znovu, aby mi sdělil, že jeho účetní udělal při výpočtu daní chybu v tom, že zapomněl využít průměrování příjmů. Jeho nově vypočtená daň byla nižší přesně o částku, kterou použil na zaplacení desátku. Věřím, že víra tohoto dobrého bratra pohnula nebesy, aby inspirovala jeho účetního k tomuto novému nápadu, k osvícení, k němuž by podle mě jinak nedošlo.
Desátek platíme spíše vírou než penězi. Bohu více záleží na naší poslušnosti a na jejím vlivu na naši duši než na částce, kterou zaplatíme. Svou poslušností dokazujeme, že důvěřujeme Bohu a Jeho zaslíbením. Nesmíme být jako onen muž, který seděl před ohništěm a říkal: „Dej mi žár, a já ti dám dřevo.“ Moroni učil: „Neobdržíte žádné svědectví, teprve až po zkoušce své víry.“ [2]
Evangelium se neřídí lidskou logikou. Jen považte: „Takť budou poslední první, a první poslední,“[3] „slabí zahanbí moudré,“[4] „kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji,“[5] a „blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“[6] Nikde jinde není tato duchovní ironie očividnější než v případě zákona desátku, protože opravdu máme více, když více dáváme. To proto, že lidské cesty nejsou cesty Boží a u kormidla je Bůh.
Desátek není nikdy břemeno, ale spíše jde o požehnání, neboť se nám vždy vede lépe s Pánem coby partnerem po našem boku, než když kráčíme sami. Desátek odemyká duchovní sebedůvěru, která umožňuje řadu dalších požehnání, jako je duchovní citlivost, vděčnost a pravá láska. Mám-li to shrnout, poslušnost zákona desátku poskytuje světskou ochranu a duchovní pokoj, neboť naše sebedůvěra před Bohem roste.[7]
Také bych ze své zkušenosti dodal, že přinášení velkorysých postních obětí rovněž vede k úžasným požehnáním. Prospělo by nám velkoryse se snažit pomáhat těm, kteří takové štěstí nemají, a Pán bude velkorysý k nám.
Bůh si velmi přeje pomáhat nám ve všech ohledech našeho života, budeme-li dodržovat Jeho přikázání, uplatňovat víru a důvěřovat Jeho zaslíbeným požehnáním.
[1] President Gordon B. Hinckley, Ensign, květen 1982
[2] Eter 12:6
[3] Matouš 20:16
[4] Viz Nauka a smlouvy 133:58
[5] Matouš 10:39
[6] Skutkové 20:35
[7] Viz Nauka a smlouvy 121:45