Spisovatel Anton Myrer napsal: „Nikdy snad člověk nemá pocit tak hmatatelného předělu, trhliny a změny jako o půlnoci na Silvestra, v tom okamžiku dvojí tváře, která člověka nutí, aby nazpět hleděl s lítostí a dopředu s obavami.“
Těmito slovy popisuje hrdina románu Poslední kabriolet konec starého a začátek nového roku. Pro mnohé z nás to tak skutečně může být. A přitom nemusí jít jen o změnu data v kalendáři – v životě přicházejí i jiné konce: konce školní docházky, práce, vztahu. S nimi může přicházet smutek, bolest a někdy i strach z budoucnosti.
Když končí to staré: proč je v příběhu Lotovy ženy důležité nechat minulost minulostí
V takových okamžicích máme sklon chovat se jako Lotova žena, o které čteme ve Starém zákoně. Ta žila se svou rodinou ve městě tak zkaženém, že se Bůh rozhodl ho zničit. Než k tomu přistoupil, chtěl zachránit spravedlivé – Lota, jeho ženu a jejich dcery. Přikázal jim, aby město opustili a při svém odchodu se neohlíželi. Lotova žena však neposlechla, ohlédla se na hořící město a proměnila se v solný sloup (viz Genesis 19).
Možná to nebyla zvědavost, co ji přimělo se otočit. Možná to byl smutek z toho, že ztrácí vše, na co byla zvyklá, vše, co považovala za svůj domov. Soustředila se na to, co končí, a tak přehlédla to, co pro ni právě začíná.
Jak řekl president Jeffrey R. Holland z Kvora Dvanácti apoštolů,
„Lotova žena neměla víru. Pochybovala o tom, že jí Pán může dát něco lepšího, než co už měla. Zřejmě si myslela, že nic, co leží před ní, nemůže být tak dobré jako to, co nechává za sebou.“ („The Best Is Yet to Be“, Ensign, Jan. 2010, 24.)
Tento příběh ze Starého zákona v sobě nese důležité varování, které není určeno jen těm, kdo žili tehdy. Toto ponaučení a varování platilo i v době, kdy mezi lidmi chodil Ježíš Kristus.
Ten svým posluchačům připomínal: „Pomněte na Lotovu ženu.“ (Lukáš 17:32.)
A stejné připomenutí potřebujeme i my dnes.
Před námi je něco lepšího: Kráčet s nadějí prostřednictvím Krista
President Holland pokračuje:
„Když nový rok začíná a my se snažíme poučit z toho, co bylo, prosím vás: neulpívejte na dnech, které jsou pryč, a na včerejšcích, jakkoli krásné mohly být. Minulost je tu od toho, abychom se z ní učili, ne abychom v ní žili. … A když se naučíme to, co je třeba, a vezmeme si s sebou to nejlepší, co jsme prožili, pak se dívejme dopředu. Pamatujme, že víra se vždy upíná k budoucnosti. Víra se vždy týká požehnání, pravd a událostí, které se teprve stanou.“ („The Best Is Yet to Be“, 27.)
V našich životech i v dějinách můžeme opakovaně vidět, že Bůh je moudřejší než my. Jeho cesty jsou vyšší než naše. A to, co má připravené pro své děti, je velkolepé – dokonce i tehdy, když si po bolestivých koncích nedokážeme před sebou představit nic dobrého.
Jedním krásným příkladem je příběh Tabernaclu ve městě Provo v Utahu ve Spojených státech.
Budova Provo Tabernacle byla místem shromažďování Svatých posledních dnů již od 19. století. Po více než sto let sloužila nejen bohoslužbám, ale také kulturním a společenským událostem.
V prosinci roku 2010 však tuto milovanou budovu zachvátil rozsáhlý požár, který ji k zármutku všech, kdo ji využívali, téměř zničil. Zůstaly jen vnější obvodové zdi.
Necelý rok poté, na generální konferenci v říjnu 2011, oznámil president Církve Thomas S. Monson:
„Na konci loňského roku byl Provo Tabernacle v okrese Utah vážně poškozen rozsáhlým požárem. … Po pečlivém zvážení jsme se rozhodli [tuto budovu] znovu vybudovat, zachovat a zrekonstruovat exteriér, a vytvořit z této stavby druhý chrám Církve ve městě Provo. Stávající chrám Provo je jedním z nejvytíženějších chrámů v Církvi, a tak druhý chrám vyhoví potřebám rostoucího počtu věrných členů Církve z Prova a z okolních obcí, kteří chrám navštěvují.“ („Když se znovu setkáváme“, Liahona, listopad 2011, 5.)
Ježíš Kristus nám dává šanci na nový začátek
Stejně jako byl z požáru vybudován nový chrám, i v našich životech může Bůh nechat vyrůst něco dobrého tam, kde je popel. Zatímco my vidíme jen konec, Bůh vidí nový začátek.
Každý nový začátek je možný díky Ježíši Kristu a Jeho smírné oběti. Během svého smrtelného života lidem znovu a znovu umožňoval vydat se na novou cestu, ať již tím, že uzdravil nemocné, pozvednul smutné nebo přijal zavržené.
Starší Patrick Kearon z Kvora Dvanácti apoštolů to popisuje slovy:
„To, co Ježíš vykonal, je, že každému malomocnému člověku, slepému muži a cizoložné ženě; chromým, hluchým a němým; každé truchlící matce, zoufalému otci a zarmoucené vdově; odsouzeným, zahanbeným a trpícím; mrtvým v těle a mrtvým duchovně nabídl nový začátek.“ („Ježíš Kristus a váš nový začátek“, Liahona, listopad 2025, 52.)
Ježíš dal nový začátek Samaritánce u studny, slepému muži nebo ženě s krvácením. Proč by ho nechtěl dát i nám? Nabízí nám ho nejen tehdy, kdy se mění okolnosti našeho života, ale především tehdy, když změnu potřebujeme my sami.
Starší Kearon připomíná, že „díky Ježíši Kristu a Jeho prostřednictvím může mít každý z nás svůj nový začátek. I vy. Nové začátky jsou jádrem Otcova plánu pro Jeho děti.“
Možná je v naší minulosti něco, co nás tíží. Litujeme chyb, které jsme udělali. Stále se k nim vracíme, přehráváme si je, a tak ulpíváme v minulosti. Tam však uzdravení nenajdeme – to přichází tehdy, když se obracíme k Bohu, činíme pokání a žijeme naplno v přítomnosti.
Psychoterapeutka a autorka Amy Morinová píše:
„Když v duchu neustále trčíte v minulosti, nedokážete se radovat z přítomnosti. Když se necháte neustále vyrušovat věcmi, které se staly dříve, promarníte nové, vzrušující možnosti a nedokážete si vychutnávat současné radosti. Setrvání v minulosti vám brání vychutnávat si přítomnost. Všímejte si chvílí, kdy se probíráte minulostí, a učiňte kroky nezbytné k léčení svých emocí, abyste mohli jít vpřed.“
Tyto nezbytné kroky zahrnují pokání – dar, který nám, jak pokračuje starší Kearon, „otevírá dveře k novým začátkům, k příležitostem začít znovu a k druhým šancím. … Díky dobrotivosti a milosti Spasitele můžeme využít příležitostí začít znovu, což vede ke změně starého způsobu smýšlení, zlozvyků, sklonů k mrzutosti, negativních postojů, pocitů bezmoci a sklonů svalovat vinu na druhé a vyhýbat se osobní zodpovědnosti. Ve skutečnosti na sobě můžete změnit to, co vás udolává celé roky. Prostřednictvím moci Mistra nových začátků můžete začít znovu. Nikdy Ho neomrzí nám nové začátky poskytovat.“
Víra se vždy týká požehnání, pravd a událostí, které se teprve stanou.
President Jeffrey R. Holland
Nový den, nový rok, nový začátek: Přijměme druhou šanci v Kristu
Ježíš Kristus nabízí nové začátky jak ve významných okamžicích, tak v každém běžném dni. S Ním se každý konec může stát novým začátkem.
Když stojíme na prahu nového roku, můžeme do něj vstoupit s nadějí a s důvěrou v to, že Pán pro nás připravil něco úžasného. A s odhodláním, být trochu lepší, než jsme byli minulý rok – třeba tím, že si vezmeme k srdci slova 15. presidenta Církve Gordona B. Hinckleyho:
„Doufám, že každý z nás bude lepším manželem nebo manželkou, laskavější jeden k druhému, pozornější, zdrženlivější v kritice a štědřejší v pochvalách. Doufám, že jako otcové a matky budeme plněji usilovat o to, abychom své děti vychovávali „v cvičení a v napomínání Páně“ (Efezským 6:4), abychom s nimi jednali s úctou a láskou, při každé příležitosti je povzbuzovali a tlumili své kritické poznámky. Doufám, že jako synové a dcery budeme uctivější, než jsme byli, že budeme pohlížet na své rodiče s vědomím, že nás milují, a že se budeme snažit, abychom se poslušněji řídili jejich radami.“ („Období nových začátků“, Liahona, červenec 2000, 106.)
Zatímco vstupujeme do nového roku, příběh Lotovy ženy nám připomíná, jak snadné je ohlížet se zpět – ale poselství Ježíše Krista nám připomíná, že v minulosti nemusíme setrvávat. I když se některé části našeho života zdají spálené nebo zlomené, Kristus nám dává sílu povstat z popela. S Ním nejsme nikdy omezeni svou minulostí. Nabízí nám druhé šance, nové začátky a sílu kráčet vpřed ve víře. Ať již včerejšek přinesl cokoli, dnešek nás zve, abychom začali znovu.