Drahé sestry a drazí bratři, pokud jste si nebyli jistí, jak ve svém životě snášíte změny, věřím, že během posledního roku jste to zjistili. Já osobně přijímám změny celkem dobře a mohu říct, že je mám dokonce rád. Ze širšího pohledu by šlo říci, že změny jsou dvojího typu: vnější a vnitřní.
Vnější změny
Vnější změny souvisí s prostředím, ve kterém žijeme. Jedná se např. o změny společenské, ekonomické, politické, a to na různých úrovních. Od celosvětové úrovně přes úroveň státu až po naši rodinu. Uvedu několik příkladů takovýchto změn, které jsou zaznamenány v písmech.
V Matouši v kapitolách 5–7 je uveden příklad takové vnější společenské změny pro obyvatele Izraele a okolních území (a nakonec i pro zbytek světa). Ježíš Kristus přišel naplnit Mojžíšův zákon a dal Židům zákon nový, vyšší.
V úvodu Knihy Mormonovy čteme o změnách v rodině Nefiho. Jeho otec Lehi se rozhodl se svou rodinou přestěhovat. I já jsem se několikrát stěhoval, ovšem bez rodičů. Většinou mi přátelé položili jednu z následujících otázek: „Proč se stěhuješ? Jdeš do většího? Nebo levnějšího? Polepšil sis?“ V případě mého stěhování z Prahy do Brna v roce 2016 jsem měl silný pocit od Ducha, že bych se měl do Brna přestěhovat. Moc jsem tomu sice nerozuměl, ale přišlo mi to jako dobrý nápad. Často se mi v té souvislosti vybavil verš, kdy se Adamovi zjevil anděl a ptal se ho, proč přináší oběti Pánu? Adam odpověděl: „Nevím než to, že mi Pán přikázal.“ (Mojžíš 5:6)
Nefi o své situaci napsal, že „Pán přikázal [jeho] otci, dokonce ve snu, aby vzal svou rodinu a odešel do pustiny … a nevzal s sebou nic kromě své rodiny a zásob a stanů…“ (1. Nefi 2:2,4). S jistou nadsázkou lze říci, že se stěhovali do většího, levnějšího a jestli si polepšili… nechám na vás.
V osobní rovině, čili v životě každého z nás, se menší či větší změny dějí velmi často. Vzpomeňte např. na to, jak se Nefimu v pustině zlomil luk (1. Nefi 16:18), nebo když Alma s Amulekem byli neprávem zavřeni do vězení a trpěli velkým příkořím. (Alma 14:17–18)
Vnitřní změny
Takových událostí bychom v písmech našli nesčetně. Zajímavé je zamýšlet se nad tím, kam tyto vnější změny dotyčné osoby přivedly. A kam změny v našem životě vedou nás samotné. Díky tomu, že jsem uposlechl nabádání odstěhovat se do Brna, jsem posílil své svědectví o tom, že na mně Bohu záleží, má mě rád a má pro mě připravený plán štěstí a radosti. Viděl jsem, jak mi stěhování velmi usnadnil a pomohl mi docela snadno a rychle najít bydlení a práci. A nakonec mi i díky tomu požehnal úžasnou manželkou.
Nefi se díky putování v pustině naučil plně se spoléhat na Boha. Osvojil si schopnost získávat osobní zjevení. Naučil se být vedoucím nejen v duchovní rovině, ale i v té časné, když hledal potravu pro svou rodinu. To by se v pohodlí svého domova v Jeruzalémě asi nenaučil.
Alma s Amulekem velmi rozvinuli trpělivost a víru v Pánovo načasování. Zároveň byli svědky Boží moci, když je vysvobodil z vězení skrze silnou víru, kterou si vypěstovali. Díky tomuto zážitku mohl Alma lépe porozumět, co znamená být v porobě a že Bůh má moc nás osvobodit.
Lidé nejen v Izraeli, kteří přijali novou smlouvu (nový zákon), se naučili neoplácet stejnou mincí ve smyslu „oko za oko, zub za zub”, ale projevovali milosrdenství, soucit a lásku. Příklad takového jednání je zaznamenán např. v knize Alma v kapitolách 60 a 61, kdy si nejprve kapitán Moroni stěžuje na to, že mu Pahoran, hlavní správce v zemi, neposkytl dostatek posil a zásob, když byli se svým vojskem na pokraji sil. Moroni byl rozhořčený a ve svém dopise použil ostrá slova proti Pahoranovi. Ten však odpověděl velmi láskyplně: „A nyní, ve svém listu jsi mne káral, ale na tom nezáleží; nehněvám se, ale raduji se z velikosti tvého srdce.” (Alma 61:9) Jaký úžasný příklad porozumění podstaty nového zákona.
Osobní příběh
Na závěr mi dovolte uvést poslední příklad toho, jak vnější změny vedou ke změně vnitřní. Před loňskými Vánocemi byla má manželka na lekci Pomocného sdružení v Praze a sestra Helenka Řezanková mimo jiné zmínila, že každý rok napíšou na papír, jaký dárek dávají Ježíšovi k jeho narozeninám. Papírky dají do krabičky a tu dají pod stromeček. Nám se to s manželkou zalíbilo, a tak jsme to také udělali. Měl jsem pocit, že by si Ježíš přál, abych pracoval na zlepšení vztahu mezi mnou a mými rodiči. Do té doby jsem často přemýšlel, jak bych rodičům pomohl k tomu, aby posílili své manželství, které není z mého pohledu příliš harmonické. Soustředil jsem se příliš na to, jaký vztah mají rodiče mezi sebou, místo toho, abych se soustředil na to, co já mohu udělat pro to, aby se posílil vztah mezi mnou a nimi.
Měl jsem několik nápadů, jak např. zkvalitnit naše telefonáty s mamkou, a celkem se mi dařilo je realizovat a měl jsem z toho radost. S taťkou ale nemám tak otevřený vztah jako s mamkou a je pro mě těžké s ním mluvit o něčem serióznějším. Od dětství jsem s ním nebyl zvyklý mluvit o čemkoli, jako s mamkou. Z těchto důvodů jsem trochu odkládal prohlubování vztahu s ním. Znamenalo by to pro mě překonávat velkou bariéru, kterou jsem si za ty roky vytvořil.
S manželkou jsme na konci března oslavili dvouleté výročí od svatby a celé dva roky si přejeme naši rodinu rozšířit. Zatím bez úspěchu. V únoru jsme byli na vyšetření a zjistili jsme, že pokud já ve svém životě něco nezměním, děti mít nebudeme. Když jsem se to dozvěděl, jedna z prvních myšlenek byla na mého taťku. Potřebuji k němu otevřít cestu, obnovit lásku a důvěru v jeho otcovství. Chci v něm vidět dobrý příklad. Tento moment byl pro mě potřebnou motivací, abych odložil své obavy a abych začal odstraňovat sutiny ze svého života, jak nás k tomu před dvěma týdny vybízel president Russell M. Nelson. [1]
A tak se stalo, že při poslední návštěvě mých rodičů jsem šel po mnoha letech na procházku sám s taťkou. Nevedli jsme sice žádnou hlubokou debatu, ale jistý posun tam byl. Od té doby mu občas zavolám, což jsme předtím nikdy nedělali. Nikdy jsme si nevolali jen tak, abychom si popovídali, co je nového. Ne, proto, že bychom se neměli rádi, ale možná jen proto, že jsme se to nenaučili. Proto není divu, když se během prvního telefonátu zeptal: „Potřeboval jsi něco?”
Je sice smutné, že se s taťkou učíme spolu komunikovat, až když je mu 70 let, ale mám velkou radost z toho, že se náš vztah posiluje, a oba se učíme, jak být otcem a synem. Svědčím o tom, že nikdy není pozdě na změnu našeho srdce. Změna je příležitost. Změna je nutnost. Nebojme se jich.
Vím, že když se budete Nebeského Otce ptát na rady a vedení, v ten správný čas vám projeví svou vůli a takovým způsobem, jakým to bude pro vás nejúčinnější. Možná to nebudou velké a radikální změny, ale spíše změny ve smyslu „řádku za řádkou, předpis za předpisem, tu trochu a tam trochu”. (2. Nefi 28:30) Ať už jste v jakékoli situaci, čas na změnu srdce je právě teď.
Ve jménu Ježíše Krista. Amen.
[1] Russell M. Nelson, „Vítejte na generální konferenci“, Generální konference, duben 2021