Během každoročních oslav Vánoc začínáme přemýšlet o dárcích. Někteří se s radostným očekáváním těší na to, co mohou druhým dát a jak budou moci možná někoho překvapit. Pro jiné tato každoroční tradice spadá spíše do kategorie činností doprovázených stresem. V naší rodině je to má manželka, kdo má radost z obdarovávání ve své DNA, zatímco já jsem ten, pro koho je obvykle těžké najít něco hodnotného a cenného. Přemýšlel jsem o tom, proč tomu tak asi je. I když existuje mnoho různých věcí, které k tomu přispívají, včetně různých osobních vlastností a preferencí, rád bych zmínil jeden ukazatel, který by mohl pomoci nám všem poznat, kdy je určitý dar hodnotný pro dárce i příjemce.
Spasitel učil: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své. Vy přátelé moji jste…“[1] Jan napsal: „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“[2] Víme, že tím vůbec největším a nejdrahocennějším darem byl dar Usmíření Ježíše Krista, který byl dán Otcem i Synem. Díky Jejich daru nemá smrt žádný osten a hrob žádné vítězství.[3] Díky Kristovu Usmíření je vykoupení, věčné spasení a oslavení dostupné celému lidstvu – opravdu všem.[4]
Tyto dary nás přitahují kvůli jejich věčné osobní hodnotě. Avšak vědomí toho, že byly dány z upřímné božské lásky, přesahuje veškeré možné chápání. Pomyslete na toto: Spasitel vás miluje natolik, že za vás vskutku dal svůj život. Váš Nebeský Otec vás miluje natolik, že za vás ochotně dal svého Jednorozeného Syna. Když začneme chápat tyto mocné pravdy, tatáž láska nám naplní srdce, takže budeme chtít s hlubokou věčností zpívat:
Jak nesmírnou láskou mne Pán Ježíš miluje, jak nezměrná je milost, s níž o mne pečuje! Jen chvěji se, když pomyslím, že byl bičován, že pro mne, pro hříšníka, trpěl, byl na kříž dán. Ó, je to nádherné, že mne tak miloval, že za mne život dal! Ó, je to nádherné, tak nádherné![5]
S vědomím toho, jak unáhlený, vzpurný a pyšný někdy dokážu být, žasnu nad tím, že Bůh mi přesto nabízí takové milosrdenství, lásku a péči. Jak Mu tedy mohu projevit svou vděčnost?
Zaprvé – vědomě onen dar přijměme: „Neboť co prospěje člověku, jestliže je mu udělen dar, a on ten dar nepřijímá? Vizte, neraduje se z toho, co je mu dáno, ani se neraduje z toho, kdo je dárcem daru.“[6] Tento dar přijímáme a tohoto dárce vítáme tím, že svou vděčnost projevujeme radostí a láskou. „[Milujte se] vespolek, jako já miloval jsem vás,“[7] přikázal Spasitel; a „milujete-li mne, přikázaní [má dodržujte]“.[8]
Zadruhé – učme se od Spasitele. Naše radost z Jeho nepředstavitelného daru se znásobí, pokud se o něj budeme s láskou a soucitem dělit s druhými. Když sloužíme druhým, naplňujeme vskutku poselství Krista, který řekl: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“[9]
Modlím se o to, abychom se během tohoto vánočního období modlili s opravdovým záměrem, aby nám Pán v následujících týdnech a měsících poskytl příležitosti mít více rádi druhé, více se dělit a více zvát své bratry a sestry, aby přijali ten největší a nejdrahocennější dar našeho Spasitele. Jeho dar nás vskutku naplní nesmírně velikou radostí, neboť je žádoucí, aby nás učinil šťastnými.[10]
[1] Jan 15:13-14
[2] Jan 3:16
[3] 1. Korintským 15:55 [nejedná se o přímý citát]
[4] Viz Mojžíš 5:9
[5] Náboženské písně, č. 113
[6] NaS 88:33
[7] Jan 15:12
[8] Jan 14:15
[9] Matouš 25:40
[10] Viz 1. Nefi 8:12, 10