Víra v Pána Ježíše Krista a osobní spojení s Ním má pro náš život zásadní důležitost. Ve čtvrtém článku víry čteme, že „víra v Pána Ježíše Krista“ je jednou ze základních zásad evangelia.[1] O této základní zásadě často hovoříme zkráceně jako o „víře“. Víra zde ve skutečnosti neexistuje sama, ale je zaměřena na Ježíše Krista a na naše osobní svědectví o tom, že On je pro každého z nás Spasitelem a Vykupitelem. Víra v Krista nám dává radost, naději a důvěru a také „sílu, která nás bude podporovat ve všech důležitých momentech našeho života“[2]. Někdy je však zkoušena víra i toho nejsilnějšího Pánova učedníka. Nemá nás to překvapit, ale má se to pro nás stát určitým podnětem.
Všichni víme, co se stalo apoštolu Tomášovi. Učedníci, kterým se Pán po Vzkříšení zjevil, Tomášovi řekli: „Viděli jsme Pána.“ Tomáš, který s nimi prve nebyl, odpověděl: „Leč uzřím v rukou jeho bodení hřebů, a vpustím prst svůj v místo hřebů, a ruku svou vložím v bok jeho, nikoli neuvěřím.“ Po osmi dnech se Pán zjevil apoštolům znovu a Tomášovi, který byl tentokrát s nimi, řekl: „Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj, a nebudiž nevěřící, ale věrný.“ Tomáš byl ohromen a vzmohl se jen na to, aby řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ Nato Ježíš pronesl ona slavná slova: „Žes mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi. Blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili.“[3]
Když slyšíme tento příběh, možná se nad Tomášem podivujeme a ptáme se, proč měl „malou“ víru. Byl to apoštol a Krista doprovázel, viděl mnoho zázraků, a jistě měl pevné svědectví o tom, čemu Pán učil. Avšak to, co prožil Tomáš, není příliš vzdáleno výzvám, které potkávají každého z nás ve světě, v němž je – ve stále větší míře – vše zpochybňováno.
Něco podobného se stalo jednomu mladému členovi, který vyrostl v Církvi, od dětství přijímal zásady evangelia za své a žil podle nich, ale přesto, v určitém okamžiku, dosáhl bodu, kdy si už svým svědectvím nebyl jistý. Jeho zkušenosti s evangeliem se zakládaly především – možná podobně jako v případě Tomáše – na intelektuálním porozumění danému učení a zásadám a rovněž na tradicích, které si postupem času oblíbil, ale nikoli na trvalé zkušenosti srdce. Když poté klopýtl kvůli tématům z učení nebo historie, kterým nedokázal ihned porozumět, otřáslo to jeho vírou. Tento mladý člen se mě při osobním pohovoru rozrušeně zeptal, jak by si mohl vypěstovat skutečnou víru v Krista. Na tuto otázku bych chtěl odpovědět i vám stejně, jako jsem na ni tehdy odpověděl tomuto mladému členovi. Pán v písmech zjevil skrze své proroky určitý vzor.[4] Tento vzor může použít každý z nás – ten, kdo má pochybnosti nebo hledá odpovědi, stejně tak jako ten, kdo prochází zkouškou nebo si jednoduše přeje trvale posilovat svou víru v Pána Ježíše Krista.
Tento vzor je patrný například v onom nádherném příběhu o Enosově obrácení. Které kroky Enos učinil? 1) Enos slýchal pravdy evangelia od svého otce, snažil se jim porozumět a umožňoval, aby mu to, o čem jeho otec hovořil, pronikalo „hluboko do srdce“.[5] 2) Enos se řídil tím, co Bůh přikazoval, což mu umožňovalo být vnímavý vůči Duchu Svatému. 3) Enosova „duše … hladověla“.[6] Byl naplněn touhou zjistit sám pro sebe, zda je to, čemu se učil, pravdivé. 4) Enos se obrátil k prameni veškeré pravdy: „Já jsem poklekl před svým Tvůrcem a volal jsem k němu v mocné modlitbě a v úpěnlivé prosbě za svou vlastní duši; a po celý den jsem k němu volal; ano, a když přišla noc, stále ještě jsem pozvedal svůj hlas vysoko, až dosáhl nebes.“[7] Pro Enose to nebylo snadné. Enos mluví o své zkušenosti jako o „zápase … před Bohem“[8] Toto úsilí však stálo za to – do srdce mu vstoupilo osobní ujištění.
Tento duchovní zápas musí na cestě učednictví ke skutečné víře v Pána Ježíše Krista absolvovat každý z nás – naneštěstí neexistuje žádná zkratka. Pro mnohé z nás je tato cesta spojena s vážnými osobními krizemi nebo těžkostmi. Jiní získávají výjimečné duchovní zážitky v chrámu, na shromáždění svátosti, při modlitbě nebo studiu svatých písem – avšak každý z nás musí o tyto osobní zkušenosti aktivně usilovat. To všechno vyžaduje čas, bývá to někdy spojeno s dlouhým obdobím žízně a bývá to duchovně obtížné – „Ale jestliže budete slovo vyživovati, ano, vyživovati strom, když počíná růsti, vírou svou s velikou pílí a s trpělivostí, a jestliže budete vyhlížeti ovoce jeho, zapustí kořeny; a vizte, bude to strom vyrůstající k životu věčnému.“[9]
Skutečná víra v Ježíše Krista vyžaduje neustálou horlivost a trpělivost, „srdce zlomené a ducha zkroušeného“[10] a náš osobní duchovní zápas před Bohem. Mohu vám však s láskou dosvědčit, že se vyplatí po této cestě kráčet. Radost a pocit bezpečí, které takto získáváme, jsou nádherné a všeobjímající. „Pocit bezpečí nezískáváme kvůli nevyčerpatelnému bohatství, ale díky nevyčerpatelné víře.“[11] Jestliže, plni víry, požádáme o to, abychom poznali, že Ježíš Kristus je náš Vykupitel, dostane se nám naprosto osobní odpovědi, která „je nejcennější, [která] je sladší nade vše, co je sladké, a [která] je bělejší nade vše, co je bílé, ano, a ryzí nade vše, co je ryzí; a budete hodovati na tomto ovoci, dokud se nenasytíte, takže nebudete hladověti ani nebudete žízniti“[12]. Tyto osobní zkušenosti srdce jsou neotřesitelným zdrojem trvalé víry v Pána Ježíše Krista.[13]
[1] Články víry 1:4.
[2] Dallin H. Oaks, generální konference, jaro 1994; viz také Moroni 7:33.
[3] Jan 20:25–29.
[4] Viz např. Římanům 10:14–17; 3. Nefi 18:20; Moroni 10:3–5; 2. Nefi 31:20; viz také Russell M. Nelson, „Zjevení pro Církev, zjevení pro náš život“, Liahona, květen 2018, 93.
[5] Enos 1:3.
[6] Enos 1:4.
[7] Enos 1:4.
[8] Enos 1:2.
[9] Alma 32:41.
[10] 2. Nefi 2:7.
[11] Teachings of Spencer W. Kimball, ed. Edward L. Kimball, 72–73.
[12] Alma 32:42.
[13] Viz Russell M. Nelson, „Zjevení pro Církev, zjevení pro náš život“.