„Každý, kdož věří, že Ježíš jest Kristus, z Boha se narodil; a každý, kdož miluje toho, kterýž zplodil, milujeť i toho, kterýž zplozen jest z něho.“ [1]
Narodit se z Boha je jedinečný, osobní a nezapomenutelný zážitek, díky němuž můžeme překonávat životní problémy a těžkosti.
Naše první setkání s misionáři jsou vždy chvíle, na které nikdy nezapomeneme, poněvadž to jsou naše první duchovní zážitky, při nichž jsme získali svědectví.
Tyto posvátné okamžiky jsou takové, jako by náš „spící prach“[2] obdržel nový život, a v chřípí pociťujeme dech života[3] a jsme znovuzrozeni.
Toto se stalo 15leté Telmě Silvaové ze sboru Seixal v kůlu Setúbal. Ačkoli nebyla členkou Církve, chodila na ranní seminář, a díky lásce, kterou pociťovala mezi členy, se v ní probudila touha dát se pokřtít.
Jednou kůl Setúbal vyzval mladé, aby se zúčastnili cesty do chrámu v Madridu v dubnu 2016.
Telma byla smutná z toho, že nemůže jet do chrámu se svou třídou semináře, protože není členkou Církve. A tak se rozhodla vyzkoušet svou víru v Ježíše Krista a učinila rozhodnutí dát se pokřtít. To ale nestačilo – jelikož jela do chrámu, začala rovněž poznávat své předky, aby za ně mohla ve vodách křtitelnice vykonat obřady.
Telma nejenže byla znovuzrozena, ale díky své účasti v semináři také poznala, jak může obohatit svou vlastní rodinu tím, že vezme jména předků do chrámu, aby i oni mohli být znovuzrozeni a mohl to pro ně být nádherný duchovní zážitek.
Lásku k Božím dětem poznáváme tehdy, „když Boha milujeme, a přikázaní jeho [zachováváme]“.[4] Lásku k Bohu projevujeme také tím, že máme rádi všechny Jeho děti – ty, které jsou mezi námi, ty, které teprve přijdou, i ty, které již odešly.
Jedním z největších skutků projevení lásky je to, když uděláme něco pro někoho, kdo to pro sebe nemůže udělat sám.
Tím nejposvátnějším skutkem lásky, který byl kdy na této zemi vykonán, je smírná oběť našeho Spasitele Ježíše Krista. Jeho Usmíření nám umožňuje získat odpuštění hříchů, což bychom sami o sobě získat nedokázali.
Podobně ani naši předci nemohou přebývat v Boží přítomnosti, dokud nepřijmou obřady spasení.
Naši předci žijí ve velmi zvláštních podmínkách – „po smrti náš duch odejde do duchovního světa. Smrt nemění naši osobnost nebo naši touhu po dobru či zlu. … V duchovním světě je evangelium kázáno těm, kteří neuposlechli evangelia nebo neměli příležitost ho slyšet, když byli na zemi.“[5]
Prorok Izaiáš prorokoval, že přijdou „vysvoboditelé na horu Sion“[6] – těmito vysvoboditeli jsme my, když přinášíme spasení těm, kteří si ho přejí získat, ale sami o sobě toho nemohou dosáhnout.
Jednou ze zásluh, jež můžeme získat díky tomu, že budeme vykonávat práci za své předky, je pravá láska, neboť se jedná o skutek vznešené lásky, a „pokud lidé nebudou míti pravou lásku, nemohou zděditi ono místo, které jsi připravil v příbytcích svého Otce“.[7]
„Přede vším pak lásku jedni k druhým opravdovou mějte; nebo láska přikryje množství hříchů.“[8]
Skutečnost, že si můžeme vypěstovat takovou lásku k těm, které osobně neznáme, ale kteří jsou v nás, když potřebujeme pomoc, je veliké požehnání, neboť tito lidé jsou jako strážní andělé, kteří se za nás modlí, dělají si o nás starosti a přejí si, abychom ze sebe dávali to nejlepší.
Kéž chováme k druhým takovou lásku, aby i oni měli rádi nás, a kéž sloužíme tak, aby i druzí sloužili nám, a žehnáme druhým tak, aby i oni mohli žehnat nám.
Ve jménu Ježíše Krista.
Amen.
[1] 1. Janova 5:1
[2] NaS 138:17
[3] Viz Genesis 2:7
[4] 1. Janova 5:2
[5] Kažte evangelium mé, str. 51
[6] Abdiáš 1:21
[7] Eter 12:34
[8] 1. Petrova 4:8