Jednou v noci před několika lety se přes náš dům přehnala velká bouře. Po pár minutách a několika blescích nám vklouzla do postele naše malá Manon. Má manželka Véronique ji chtěla uklidnit, a tak ji v náručí donesla k oknu a řekla: „Ničeho se neboj. Podívej se na ta krásná světla na obloze.“ V tu chvíli ale oblohu s děsivým zahřměním proťal blesk. Véronique s leknutím ustoupila od okna, a Manon byla vystrašená ještě víc.
Když jsem té noci pozoroval sílu přírodních živlů, má mysl se obracela k našemu Spasiteli Ježíši Kristu, Stvořiteli všeho. Také jsem myslel na našeho Nebeského Otce, který dal svého jediného Syna, aby nás spasil. Vykonali ten nejvýznamnější čin ve vesmíru – připravili nám cestu, abychom mohli dosáhnout věčného života.
Pak jsem si vzpomněl na Mojžíše, který byl přemožen strachem, když ho Spasitel požádal, aby vysvobodil Izrael. Pán mu řekl:
„Kdo dal ústa člověku? Aneb kdo může učiniti němého, neb hluchého, vidoucího, neb slepého? Zdali ne já Hospodin? Nyní tedy jdi, a já budu v ústech tvých, a naučím tě, co bys mluviti měl.“[i]
Pánův hlas musel celým Mojžíšovým tělem burácet jako hrom! I my máme podobně jako Mojžíš zodpovědnost shromažďovat Izrael do země pokoje, do kůlů Sionu. Ať již jsou naše vyjadřovací schopnosti jakékoli, musíme kráčet kupředu s vírou. Máme pocit, že jsme schopni dělat to, co si Pán přeje? Cítíme svou zodpovědnost za shromažďování Izraele? Počínaje samozřejmě námi samými, naším manželským partnerem a našimi vlastními dětmi.
Zatímco mou ženu a dceru bouře vyděsila, já jsem si pomyslel: „Doufám, že teď zaprší, protože je takové vedro!“ Různé perspektivy vedou k různým činům. Jak si stojíme, když nás život nevede tou nejjednodušší cestou ani cestou, kterou jsme chtěli jít? Zatímco bouře sílila, myslel jsem i na Josepha Smitha, který míval často pocit, že všechny zodpovědnosti, které mu byly v tak mladém věku svěřeny, jsou nad jeho síly. Často poklekal v úpěnlivé prosbě k Nebeskému Otci. Jeden z nejdojemnějších okamžiků nastal v žaláři v Liberty, když měl Joseph pocit, že ho Pán opustil. Pán mu řekl:
„A jestliže bys byl uvržen do jámy nebo do rukou vražedníků a byl by nad tebou vynesen rozsudek smrti; jestliže budeš uvržen do hlubiny; jestliže se vzdouvající vlny spiknou proti tobě; jestliže se prudké větry stanou nepřítelem tvým; jestliže nebesa shromáždí temnotu a všechny prvky se spolčí, aby zatarasily cestu; a nade vše, jestliže by samotný jícen pekla rozevřel chřtán dokořán proti tobě, věz, synu můj, že všechny tyto věci ti dají zkušenosti a budou pro dobro tvé. Syn Muže sestoupil pod toto všechno. Jsi větší než on? … Tudíž, … neboj se toho, co člověk může učiniti, neboť Bůh bude s tebou na věky věků.“[ii]
Tato slova musela jeho nemocnému a unavenému tělu připadat jako úder hromu. Ale protože pocházela od našeho Spasitele, dodala mu sílu a naději, které potřeboval, aby navzdory těžkostem dokázal kráčet kupředu. Poklekáme i my v dostatečné míře, abychom od Něj mohli obdržet sílu a naději?
Pán často využívá tichý a klidný hlas Svatého Ducha, aby k nám Jeho prostřednictvím promlouval, aby nás utěšoval, varoval, vedl a uklidňoval. Činí tak ve chvílích, kdy pochybujeme, ale také ve chvílích, kdy čelíme zmatku, zoufalství nebo úzkosti. Aby bylo zaručeno, že tento nenápadný hlas vždy uslyšíme, musíme si navyknout, že ho v tichých okamžicích slýcháme, nebo spíše pociťujeme. Potom, ať už bude jakkoli tichý, nám pronikne do srdce a do mysli jako blesk.
O tom svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen.
[i] Exodus 4:10–12
[ii] NaS122: 7–9