Gád Vojkůvka byl pokřtěn v neděli 28. srpna 1955 ve svém rodném Brně. Tehdy mu bylo jedenáct let. Členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů se v té době museli scházet tajně, mimo dohled komunistických úřadů. „U našeho presidenta odbočky jsme na zahradě vykopali a vyzdili takovou nádržku. Tam jsme vykonávali křty. Ale kdyby se někdo ptal, tak to bylo na kompost,“ popisuje s úsměvem.
„Ve stejný den byla pokřtěná i moje starší sestra a jedna další paní. Pamatuji si, že bylo hezké slunné počasí,“ vzpomíná jednaosmdesátiletý Vojkůvka, v současnosti nejdéle pokřtěný český člen Církve Ježíše Krista. Podle svých slov chtěl mít křest už o tři roky dříve, ale jeho otec mu poradil, aby si nejdřív přečetl celou Bibli.
První kroky na cestě víry
Gád Vojkůvka se narodil na konci druhé světové války v Brně do rodiny Svatých posledních dnů. „Když mi byli asi čtyři měsíce, náš dům zničila bomba. Bydleli jsme totiž hned vedle německého vojenského velitelství. Naštěstí se nikomu z nás nic vážného nestalo,“ říká.
Oba rodiče vstoupili do Církve ve třicátých letech díky misionářům ze Spojených států. Gáda od mala vedli ke vzdělání a k víře. „U nás bylo normální, že jsme se společně modlili a četli v Bibli. Často jsme u oběda diskutovali o víře.“ Ve škole se zajímal o jazyky a matematiku, ale také o tehdy upozaďované náboženství.
V osmi letech na základě otcovy výzvy začal sám číst Bibli. „Asi jsem byl divné dítě, ale mě to bavilo. Často jsem něčemu kvůli jazyku kralické Bible nerozuměl, ale rodiče mi to vždycky ochotně vysvětlili. Nakonec jsem za tři roky přečetl celou Bibli, Knihu Mormonovu a polovinu Nauky a smluv. Druhá polovina ještě v té době nebyla přeložená,“ vzpomíná Vojkůvka.
Podle svých slov už tehdy získal vnitřní přesvědčení neboli svědectví o existenci Boha. „To studium mě přivedlo k prvním samostatným modlitbám. Byl jsem dítě a podle toho ty moje modlitby vypadaly, ale už v té době jsem zvládl rozeznat vliv Ducha Svatého, takový zvláštní hřejivý pocit. Nebo mi přicházela na mysl různá vnuknutí, o kterých jsem věděl, že jsou od Boha,“ říká.
Pro Svaté posledních dnů to byla těžká doba. Komunistický režim zbavil Církev legálního statusu a donutil misionáře odejít. „Můj otec, Otakar, byl dokonce skoro dva roky v pracovním táboře. Všechno zřejmě kvůli tomu, že byl presidentem odbočky v Brně a v roce 1948 uspořádal na stadionu velkou konferenci o víře a smyslu života, kde jako řečníci vystoupili zástupci Církve ze Západu.“
Otakar Vojkůvka nebyl zdaleka jediným členem Církve, kterého komunisté perzekuovali. „Když jsme se scházeli na ty tajné bohoslužby a křty, president Vrba vždycky balil telefon do peřin. Měl strach, že ho někdo může odposlouchávat.“
Učedníkem Ježíše Krista navzdory pronásledování
Kvůli podnikatelské minulosti svého otce musel jít Gád Vojkůvka studovat odborné učiliště, kde se vyučil montérem ocelových konstrukcí. Jako dospívající se začal zajímat o jógu a již ve svých osmnácti letech jezdil po celé zemi a pořádal přednášky o cvičení. „Byla to taková křesťanská jóga. Pomáhali mi s tím oba rodiče a na přednáškách a táborech jsme se lidem snažili předat něco o smyslu života, důležitosti víry a budování charakteru.“
Ty, kteří měli zájem, Vojkůvkovi později seznamovali také s učením Církve Ježíše Krista. Díky jejich snaze tak Církev vzkvétala i v ilegalitě. Díky spolupráci s brněnskými unitáři mohl Gád Vojkůvka v roce 1967 dokonce vycestovat na mezináboženskou konferenci do Švýcarska. Tam se setkal se členy Církve ve svobodné zemi a strávil týden ve službě s jedním z tamních misionářů. „Bylo to skvělé dobrodružství. Dodnes na ten týden rád vzpomínám,“ říká.
V době invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl Vojkůvka na povinné vojenské službě. Po návratu domů se oženil a stal se otcem dvou dětí. Nejprve pracoval jako montér, později byl strojním technologem. A v Církvi ho čekala velká změna. „V roce 1975 jsem jel navštívit presidenta [Jiřího] Šnederflera, v té době presidenta československého okrsku Církve Ježíše Krista. Před odjezdem mě povolal presidentem brněnské odbočky a předal mi starý seznam členů ze čtyřicátých let,“ vzpomíná. Předchozí president odbočky totiž v roce 1969 emigroval do Kanady. A s ním dalších devatenáct členů Církve.
Vojkůvka začal kontaktovat věřící ze seznamu a u sebe doma pořádal tajné bohoslužby. Aby měli na schůzky dostatek prostoru, pořídil si kvůli tomu větší byt. „Podařilo se mi to sehnat zázrakem od jedné paní, kterou jsem znal z práce. Prodala nám to velmi levně. Tam se nás běžně v neděli scházelo kolem patnácti až dvaceti. Jednou na konferenci nás v obývacím pokoji bylo 65. Pod takovou vahou už se prohýbal strop.“
„Jsem také moc vděčný své ženě Magdaléně, že celé ty roky připravovala naši domácnost na pobyt tolika lidí, uklízela po nich a vařila pro ně.“
Společně s dalšími členy také Vojkůvkovi překládali církevní knihy a příručky z němčiny a angličtiny. „Pracoval jsem v tiskárně jako vedoucí reprografie, tak tam jsem to pak potají tiskl,“ popisuje. „Několikrát mě kvůli našim aktivitám vyslýchali estébáci. Snažili se nám překazit naše přednášky a tábory. Ale zase na druhou stranu nechtěli, aby to vypadalo, že potlačují náboženství v oficiálně svobodné zemi. Díky tomu jsme s tím mohli pokračovat.“
Výsledkem misionářské snahy Vojkůvkových byla řada pokřtěných, kteří později ve svobodném Československu vytvořili základ kongregací Církve Ježíše Krista hned v několika městech.
Budování Církve ve svobodném Československu
Gád Vojkůvka pokračoval ve sdílení své víry i po sametové revoluci. „Měli jsme obrovskou radost z toho, že jsme to mohli začít dělat veřejně a ve velkém. Už v prosinci 1989 jsme si pronajali první místo, kde jsme se začali svobodně shromažďovat,“ popisuje.
Po revoluci Vojkůvka postupně v Církvi sloužil v mnoha dobrovolných povoláních. „Nějaký čas jsem byl rádcem tří presidentů misie, sloužil jsem v radě okrsku, učil jsem institut a Nedělní školu, byl jsem znovu presidentem odbočky, specialistou na historii. Už si na všechno nevzpomínám, ale byl jsem vděčný za každou příležitost sloužit.“
Byl také u dalšího milníku pro Církev v Česku – vytvoření pražského kůlu v roce 2016. „Potěšilo mě, že se pořád posouváme dál.“ V novém kůlu Vojkůvka poté několik let sloužil jako člen vysoké rady. „Tolik mi nezáleželo přesně na tom, jaké jsem měl pověření. Už od mala jsem pro sebe věděl, že Bůh existuje a Církev Ježíše Krista je Jeho Církev. A vždycky jsem se podle toho snažil chovat,“ říká.
„Vzpomínám na svého strýce, který byl opatem kláštera v Rajhradě. Byl nadšený, když mi rodiče dali jméno Gád po biblickém patriarchovi a prorokovi. Říkal, že jediný problém je, že žádný takový svatý v kalendáři není. Žertoval, že se budu muset stát svatým sám. Tak jsem se stal Svatým posledních dnů,“ uzavírá s úsměvem rodinnou historku Vojkůvka.