Již mnohokrát a s velkým potěšením jsem četl pasáže z Knihy Mormonovy, které vyprávějí příběh o Almovi u vod Mormonu. Alma nádherným způsobem vyzývá ty, kteří se shromáždili u vod Mormonu, aby se dali pokřtít.(1) V jednom verši se píše: „A nyní, jelikož si přejete přijíti do stáda Božího a býti nazýváni lidem jeho a jste ochotni nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká.“(2) Toto pro mě vždy znamenalo, že my, členové Církve Ježíše Krista, pomáháme druhým ulehčovat jejich břemena. Almův lid se později v knize Mosiášově dostal do poroby Lamanitů a byl Amulonity tak těžce sužován, až usilovně prosil Pána o pomoc.(3) Pán jejich modlitby zodpověděl a jejich břemena ulehčil.(4)
Pro mě to vždy byla a stále je pozoruhodná část příběhu Almova lidu. V evangeliu Matouše čteme: „Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.“(5)
Vždy jsem teoreticky věděl, že Pán může ulehčit břemena svého lidu, a viděl jsem to i v praxi, když si členové Církve navzájem pomáhali a stáli při sobě.
Když mi ale před dvěma lety zemřela manželka, po pěti letech nemoci, na rakovinu, prožíval jsem nejtemnější dny a nejsmutnější chvíle svého dosavadního života. V tomto období stáli členové mé rodiny a Církve při mně a podpírali mě. Jsem jim všem vděčný. Abych nebyl doma sám, využíval jsem téměř každou volnou hodinu k službě v Církvi. Nějakou dobu to fungovalo dobře, až do jednoho nedělního večera, kdy jsem se vrátil domů z pověření předsedat konferenci kůlu.
Toho večera mě přemohl zármutek nad ztrátou mé milované ženy, s níž jsem byl mnoho let ženatý. Pronásledoval mě také strach z budoucnosti, ze samoty a z hlubokého smutku a deprese. Po dobu 48 hodin jsem nemohl ani pracovat, ani jíst, ani vycházet z domu ani dělat cokoli jiného. Pak, když už to začalo být nesnesitelné, jsem si vzpomněl na Pavlova slova: „Věrnýť jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost,“(6) a také se mi vybavil verš z Matouše.(5) Ve svém zoufalství jsem pocítil, že jsem přesně v tomto bodě a že potřebuji pomoc. A tak jsem poklekl a pomodlil jsem se s naléhavou prosbou, aby má břemena byla ulehčena, a poté jsem pronesl druhou modlitbu, ve které jsem prosil o to, aby ze mne bylo skrze Usmíření Ježíše Krista mé břímě sňato, tak abych mohl pokračovat ve svém životě. Po druhé modlitbě jsem pocítil, jak mě zaplavuje veliký pokoj. Temnota, zármutek a bolest, které mě obklopovaly, se vytratily. Místo temnoty bylo mé bezprostřední okolí zalité jasným světlem a má břemena byla z mých ramen sňata. Po chvíli jsem už byl schopen plnit své běžné povinnosti a úkoly a činil jsem tak s modlitbou vděčnosti v srdci. Poté, co jsem celý život prožíval a vídal, jak Usmíření Ježíše Krista očišťuje lidi od hříchu a tím je uzdravuje, jsem mohl konečně sám pro sebe prožít, že Jeho slib, že naše břemena ulehčí, je jen další stránkou Spasitelovy smírné moci. Netrpěl jen za hříchy světa, ale nesl i naše břemena a bolesti a naše utrpení.(7)
A tak svědčím o tom, že vím, že moc Usmíření našeho Pána je skutečná a že může uzdravit a zbavit břemene a přinést pokoj každému z nás. „Pokud se cítíte sami, vězte prosím, že můžete najít útěchu. I když ztrácíte odvahu, vězte prosím, že můžete najít naději. Pokud jste chudí duchem, vězte prosím, že můžete býti posíleni. Pokud máte pocit, že jste zlomení, vězte prosím, že můžete býti zaceleni.“(7)
1) Mosiáš 18:8–14.
2) Mosiáš 8:8.
3) Mosiáš 24:12–13.
4) Mosiáš 24:14.
5) Matouš 11:28–29.
6) 1. Korintským 10:13.
7) Opravit to, co je zlomeno, Jeffrey R. Holland.