Když jsme se sestrou Sabinovou byli nově sezdaným studentským párem, pronajali jsme si malý podkrovní byt v utažském Provu. Je k neuvěření, že součástí nájemní smlouvy bylo, že k bytu patří i pejsek pronajímatele, Helga. Zdálo se, že naším hlavním majetkem byl v daném okamžiku našeho života půjčený pes! Všiml jsem si však, že má manželka, Valerie, na zeď opatrně pověsila cedulku se slovy Ralpha Walda Emersona, na níž stálo: „Prsteny a klenoty nejsou dary, ale jen výmluvou namísto darů; jediným pravým darem je dar sebe sama.“
Tuto pravdu dokládá báseň The Vision of Sir Launfal [Vidění sira Launfala]. Je to příběh o odhodlaném rytíři, který se vydal hledat svatý grál neboli pohár, z něhož měl Kristus pít během Poslední večeře. Sir Launfal při odjezdu bezmyšlenkovitě hodil minci žebrákovi u hradní brány.
Uběhla léta a sir Launfal se konečně vrátil domů poté, co strávil celý život hledáním grálu. Když přijížděl k hradní bráně, i nyní si povšiml malomocného, který prosil o almužnu. Tentokrát sir Launfal zastavil, aby onomu člověku v nouzi nabídl skývu chleba a vodu ze svého starého poháru. Slova básně odhalují, co se stalo pak:
„Strávil jsi život hledáním grálu svatého; pohleď, je zde – pohár, do kterého jsi právě nabral mi vodu z pramene. Chléb je mé tělo, jež trpělo za tebe, voda krev Toho, jenž zemřel na dřevě. Posvátnost večeře Páně jen v tom tkví, oč člověk se s potřebným podělí. Ne v milodaru, leč v tom, oč dělím se já a ty, neboť dar bez dárce postrádá hodnoty. Kdo sebe dává, tři sytí v své almužně – Sebe, bližního, jenž hladoví, a mě.“
Launfalův starý pohár, posvěcený jeho ohleduplnou službou, se proměnil ve svatý grál, který celý život hledal.
I my, když hledáme štěstí, se často díváme za cíl. Štěstí můžeme najít vskutku jen ve službě, kterou prokážeme druhým – je to cesta, která začíná mezi zdmi vlastního domova. Spasitel nám zjevil: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“[1]
V povídce The Mansion [Panství] Henry Van Dyke vypráví příběh Johna Weightmana, který strávil život tím, že si stavěl památníky. Jedné noci měl sen, že zemřel a odešel do Celestiálního města, kde měl dostat panství v závislosti na tom, jaké poklady si uložil v nebi. Když John zjistil, jak malé místo mu bylo přiděleno, zanaříkal: „Jak je možné, že jsem v … životě tak žalostně selhal? … Co má tady cenu?“
Zvonivý hlas odpověděl: „Jen to, co je opravdu darováno, … to dobré, co je vykonáno z lásky k tomu, co je vykonáváno, … úmysly, jejichž hlavní myšlenkou je blaho druhých. … Jedině ty dary, při nichž dárce zapomíná na sebe.“[2]
Dar sebe sama je neocenitelným darem lásky, který paradoxně s tím, jak se ho vzdáváme, nabývá na hodnotě. Možná právě to měl Spasitel na mysli, když řekl: „Kdož by pak ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.“[3]
Kéž v tomto neobyčejném období v roce pamatujeme na vrcholný dar, který každý z nás dostal od Nebeského Otce – „nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal.“[4] Dar našeho Otce završil Syn tím, že obětoval dar sebe sama, když připravil cestu, aby se každý z nás mohl vrátit domů. Tyto nesobecké dary jsou skutečnými dary Vánoc.
President Monson nás láskyplně vede v tom, jak máme dávat: „Jsou srdce, která je třeba rozveselit. Jsou laskavá slova, která je třeba vyslovit. Jsou dary, které je třeba dát. Jsou skutky, které je třeba vykonat. Jsou duše, které je třeba spasit.“[5]
[1] Matouš 25:40
[2] Henry Van Dyke (1852–1933): The Mansion
[3] Matouš 16:25
[4] Jan 3:16
[5] To The Rescue. The Biography of Thomas S. Monson