Pro staršího Jamese W. McConkieho III. budou Česká a Slovenská republika vždy druhým domovem.
Když byl starší James W. McConkie III. na počátku devadesátých let mladým misionářem v Československu, země právě procházela řadou událostí, které ukončily 40leté období komunismu.
„Pociťoval jsem, že jsem ve správný čas na správném místě a se správnými lidmi,“ říká starší McConkie, který je nyní nově ustanoveným sedmdesátníkem – generální autoritou. „Mými vedoucími misie byli Richard a Barbara Winderovi, kteří byli laskaví a přemýšliví a měli Čechy a Slováky velmi rádi; vše bylo jako řízené z nebe.
Lidé čekali desítky let na to, aby mohli znovu svobodně uctívat Boha. Mladí misionáři pracovali pilně a napomáhali růstu Církve tím, že nacházeli členy Církve a přiváděli je zpět do stáda a zároveň nacházeli a přiváděli nové lidi.
Starší McConkie byl podle svých slov připravený díky tomu, co udělali jeho rodiče, když mu bylo dvanáct let – vyzvali ho, aby studoval písma, knihy, eseje, spisy církevních vedoucích a historii Církve a poté s nimi mluvil o tom, co se dozvěděl.
„Tatínek a maminka byli přesvědčeni, že je důležité učit děti evangeliu, jak je to uvedeno v 68. oddíle Nauky a smluv. Rodiče jsou zde vyzýváni k tomu, aby své děti učili zejména nauce Kristově,“ říká starší McConkie. „A oni to brali velmi, velmi vážně.“
Během dospívání tak přečetl mnoho knih a spisů. Jak sám říká, „díky tomuto úsilí jsem rozvinul cit pro to, jak moc evangelia Ježíše Krista dokáže měnit lidi, a tento cit zakořenil hluboko v mé duši ještě předtím, než jsem poprvé přijel do Československa“.
Na misii byl svědkem moci evangelia, „a lidé po něm prahli“, vypráví. Také si místní lidi velmi zamiloval.
Starší McConkie se do České a Slovenské republiky mnohokrát vrátil – nejprve jako odborný stážista, poté jako spoluzakladatel humanitární nadace a v roce 2013 pak jako president misie.
Rodina
Starší McConkie se narodil v Salt Lake City v srpnu 1971 Jamesi Wilsonu McConkiemu II. A Judith Miller McConkieové. Vyrůstal v Salt Lake City a první den sedmé třídy se seznámil s Laurel Springerovou.
„Potkali jsme se ve školním orchestru,“ říká sestra Laurel S. McConkieová. Ona si zkoušela hru na housle a on byl houslistou. Oba chodili na střední školu Olympus High, ale chodit spolu začali až po návratu z jeho misie, když začali studovat na Utažské univerzitě.
Sestra McConkieová sloužila na misii v argentinské misii Córdoba, která ji podle jejích slov pomohla připravit na pozdější službu s manželem jakožto vedoucí České/Slovenské misie. Oddáni byli 18. července 1995 v chrámu Salt Lake a mají čtyři děti.
Rozhodnutí odjet do Evropy krátce po narození prvního dítěte nebylo snadné. Sestra McConkiová však popisuje vnuknutí, které jednoho dne obdržela.
„Měla jsem pocit, jako by mi Bůh říkal: ‚Musíte tam jet. Musíte tam jet.‘ A tak jsme jeli,“ říká. „Říkala jsem si, že to může být naše jediná příležitost dostat se do Evropy, ale dnes to pro mě znamená mnohem víc – je to náš druhý domov. Češi a Slováci jsou jako naše rodina.“
McConkieovi tehdy žili ve stejné oblasti, kde později bydleli se svými čtyřmi dětmi, když předsedali misii. Díky tomu se mnohem snadněji adaptovali.
Návrat a služba
Krátce poté, co se starší McConkie vrátil v roce 1993 ze své misie domů, se Československo rozdělilo na Českou a Slovenskou republiku. V České republice byla Církev oficiálně uznána brzy, ale na Slovensku to trvalo mnohem déle.
V roce 2006 potřebovala Církev získat 20 tisíc petičních podpisů, aby mohla být na Slovensku oficiálně uznána. Starší McConkie a další navrátivší se misionáři pomohli zorganizovat a vést skupiny tehdy sloužících misionářů, aby tyto podpisy posbírali.
Toho, co se tehdy zdálo být nezvládnutelným úkolem, se podařilo dosáhnout ani ne za týden. Církev nakonec předložila 33 tisíc podpisů a dosáhla oficiálního uznání.
Starší McConkie a dva další navrátivší se misionáři se tehdy rozhodli založit neziskovou organizaci – Nadaci Wallace Toronta, která měla v České republice a na Slovensku pořádat projekty služby a poskytovat humanitární službu. Při projektu sbírání podpisů zjistili, že ve spolupráci s místními dobrovolníky formou místních projektů může mít nadace ještě větší dopad.
Téměř každý rok v září přijíždějí pokaždé do jiného českého či slovenského města, kde se spojí s některou místní neziskovou organizací či s místní samosprávou, pozvou členy Církve a další lidi a zrealizují společně vybraný projekt služby.
Jak říká sestra McConkieová, víkend je pokaždé zahájen zasvěcujícím shromážděním a poté se jde pracovat. Při těchto setkáních za účelem společné služby vždy pozoruje, jak děti zúčastněných rodin každý rok povyrostou.
Dodává, že když sleduje, jak nadace funguje, „nejkrásnější na tom všem není nové hřiště nebo to, že někomu pomůžeme postavit dům. Nejkrásnější je to, že sloužíme – jsme spolu a bok po boku pracujeme. Služba má velkou moc; ohromně díky ní vyrostete.“
Když byli McConkieovi v roce 2013 povoláni, aby sloužili jako vedoucí České/Slovenské misie, vraceli se na místo, které mají moc rádi.
Jak uvádí starší McConkie, když měli příležitost vrátit se opět do Prahy, vraceli se na místo, které pro ně bylo duchovně i ve všech dalších ohledech úžasné: „Je to místo, kde se naplno projevuje mé nejlepší já. To nejlepší, co ve mně je, se dostavuje, když jsem zapojen do služby, myslím na druhé a káži evangelium.“
Vedoucí misie
Když McConkieovi započali svou službu jako vedoucí misie, bylo jejich dětem – dceři a třem synům – 15, 13, 9 a 7 let. Sestra McConkieová říká, že ačkoli bylo těžké rozloučit se s jejich rodným jazykem, rodinou a přáteli v Utahu, Pán jim žehnal.
Z misionářských manželských párů se stali jejich nové babičky a dědečkové a mladí misionáři byli jako sourozenci a bratranci a sestřenice. Čeští a slovenští Svatí se stali jejich rodinou a přáteli.
„Bylo pro mě velmi mocné pozorovat, jak nám Pán vše vynahrazoval,“ říká sestra McConkieová. „Nebylo to snadné pro děti ani pro nás, ale byli jsme ohromně požehnáni tím, že se prohloubila naše láska k evangeliu.“
Když navštěvovali členy a misionáře v obou zemích, učili s misionáři a účastnili se konferencí odboček a okrsků, děti jezdily s nimi.
V roce 2015 byl na Slovensku zorganizován první okrsek a v roce 2016 byl v České republice vytvořen první kůl. V rámci přípravy na tyto významné události McConkieovi navštěvovali velké i malé odbočky po celé České republice a na Slovensku.
„Naše děti byly skvělé. Očekávali jsme od nich, že budou kdykoli připraveny pronést proslov,“ říká sestra McConkieová.
Starší McConkie dodává, že jejich děti byly naučené, že když uslyší na nedělním shromáždění své jméno – protože to byla jediná věc, kterou slyšely v angličtině – mají jít dopředu a vydat svědectví s přestávkami pro tlumočníka mezi jednotlivými větami. Poté svědectví zakončily ve jménu Ježíše Krista a vrátily se na své místo, kde si opět malovaly nebo četly.
Rodina spolu trávila mnoho času procházením se dlážděnými ulicemi, povídáním si u stolu, a zejména dlouhými cestami autem.
Zkušenosti, které starší McConkie získal se svými rodiči, když jako mladý muž studoval evangelium, převedl se svou manželkou i do vztahu k jejich vlastním dětem. „Učit se návykům přemýšlet nahlas, zapojovat se do společných rozhovorů a bezpečně prozkoumávat to, jak víra a Církev a evangelium ovlivňují náš život, je v mnoha ohledech tou nejdůležitější dovedností, kterou si může mladý člověk osvojit,“ říká starší McConkie.
„Protože ve světě, v němž nyní žijeme a kde jsme bombardováni myšlenkami a informacemi, je schopnost promýšlet, zpracovávat a vyhodnocovat, jak správně rozumět našim životním zkušenostem díky evangeliu Ježíše Krista, něčím velmi mocným. A přesně to se dělo při našich cestách autem.“
Moc spočívající v radách zaměřených na Krista
Starší McConkie sloužil v době, kdy byl povolán sedmdesátníkem, jako president kůlu mladých svobodných dospělých Salt Lake Pioneer YSA. Jak uvádí, moc se mu líbí, jak se mladí svobodní dospělí nacházejí v desetiletí, během něhož činí významná rozhodnutí. Mnozí z nich získávají zásadní zkušenosti na misii a jsou poté připraveni kráčet kupředu na cestě učednictví po zbytek života.
„Přemýšlet o tomto všem a hovořit o tom je přirozeným pokračováním toho, co rád dělám, co my rádi děláme a co dělám již od svých 12 let,“ říká starší McConkie.
Během rad s mladými svobodnými dospělými, se členy sboru, s misionáři i se svou vlastní rodinou mluví starší a sestra McConkieovi vždy o tom, jak a proč žít podle evangelia, a povzbuzují k aktivnímu a upřímnému zapojování se.
Starší McConkie říká: „Jak se píše v 1. Petrově 3:15, pomáháme lidem být připraveni vydat svědectví o naději, která je v nich. Zapřemýšlet nad otázkami: ‚Čemu vůbec věřím? Proč tomu věřím? Jak to ovlivňuje můj život a co bych měl dělat, zatímco kráčím vpřed?‘“
Ale tím nejdůležitějším, jak říká starší McConkie se zjevným dojetím, je vždy „končit Ježíšem. Vždy jsme to tak dělali s mojí maminkou a tatínkem, s našimi dětmi, s našimi misionáři i v našem kůlu. Na konci každé naší rady poté, co se dozvíme to, co potřebujeme, odložíme vše ostatní stranou a strávíme nějaký čas v evangeliích studiem Ježíšova života.“
„Vždy to musí končit Ježíšem. Taková je naše zkušenost. A když to tak děláme, vše se nám pak daří.“