Když jsem se stala matkou a v rukou držela své maličké dítě, měla jsem pocit, jako by mi byl svěřen kus nebe.
Je tomu téměř osm let, co jsem uvěřila v Boha a vstoupila křtem na cestu vedoucí k oslavení. V průběhu těchto let často přemýšlím nad tím, co znamená Ježíšova výzva, abychom byli jako malé děti. Dříve mě myšlenky vždy přivedly k čistotě a nevinnosti dětí, a tak jsem si zkrátka myslela, že to je to, k čemu nás Pán Ježíš Kristus vybízí – abychom byli čistí a nevinní, jako malé děti. Před třemi lety jsem se ale stala matkou a tato Ježíšova výzva pro mě nabyla zcela nový rozměr. Již první dny života našeho prvorozeného syna mi ona slova „buďte jako malé děti“ často vyvstávala na mysli. Každý, kdo kdy v rukou držel malé děťátko, mi určitě dá za pravdu, jak křehký a zranitelný člověk na počátku svého života je. Pokaždé, když jsem se dívala na svého syna, jsem žasla nad majestátností stvoření. To malé dítě, krásná, žijící bytost, se plně spoléhá na svou matku a svého otce, aby se o ně postarali. Na svět přicházíme ve stavu, kdy sami nemůžeme téměř nic. Miminko leží, zpočátku se nedokáže moc hýbat, natož třeba přetočit. Neumí si přebalit plínku a jelikož neumí mluvit, nemůže vysvětlit, co potřebuje, že má hlad nebo že je mu zima... začne plakat, to je to, co umí. A pak čeká a zcela spoléhá na nás, rodiče, že ho uslyšíme, přijdeme k němu a dokážeme rozpoznat, co ho trápí a pomůžeme mu...Nejsou děti dokonalým zrcadlem v tom, jak bychom měli my dospělí spoléhat na našeho Otce v nebi? Stejně jako se malé dítě zcela spoléhá na své pozemské rodiče, měli bychom se my zcela spoléhat na naše nebeské rodiče. Vždyť je to náš Nebeský Otec, kdo nás šatí, sytí a pomáhá nám růst. Když se učíme chodit po cestách života a klopýtneme, je to On, kdo nás jako láskyplný rodič znovu postaví na nohy a dá nám další šanci to zase zkusit. A pak znovu a znovu, dokud se nenaučíme chodit.
Když náš syn trochu povyrostl a začínal mluvit, šlo vidět, jak nasává informace jako houba. Nyní je jeho neoblíbenější otázkou „A proč?“. Touto prostou otázkou mě přivádí k hlubokému zamýšlení se nad spoustou věcí. My dospělí máme tendence dělat některé věci zkrátka jen proto, protože se to tak prostě dělá a příliš nad tím nepřemýšlet. A pak přijde tříletý človíček a zeptá se: „Maminko a proč?“ a jednoduše mě vyvede ze zaběhlého stereotypu a pomůže mi uvědomit si pravou podstatu věci. Nejsou malé děti dokonalým zrcadlem v tom, že bychom se měli občas zastavit a zeptat se sami sebe „A proč?“.
Jak řekl Ježíš: „Pohleďte na maličké své.“ (3. Nefi 17:23). Pozorujme děti a přemýšlejme, čemu se od nich můžeme naučit.
Když jsem se stala matkou a v rukou držela své maličké dítě, měla jsem pocit, jako by mi byl svěřen kus nebe a dostala jsem trochu strach, abych onu čistou bytost já, jakožto nedokonalý člověk, „nezkazila“. A tak jsem se modlila o pomoc, abych svému synovi dala to nejlepší a nestála mu v cestě, aby se mohl stát tím, kým se má stát. A modlím se o tuto pomoc i nyní.
Vědomí toho, že moji synové jsou duchovními syny nebeských rodičů a že přišli sem na zemi z jejich přítomnosti, mi pomáhá pohlížet na ně jako na dar, který mi byl svěřen. Vím, že se jednoho dne budu „zodpovídat před Bohem“ (Rodina – Prohlášení světu), jak jsem si vedla v naplnění své rodičovské zodpovědnosti vychovávat ze svých synů spravedlivé muže.
Stejně tak, jako my učíme naše děti, ony učí nás. Buďme jako ony čistí, spoléhejme se zcela na své nebeské rodiče, prahněme po poznání a kráčejme kupředu s vírou.
Buďme jako malé děti.