President Russel M. Nelson, tehdy jako starší, nás ve svém proslovu „Sabat je radostí“ na generální konferenci v dubnu 2015 vyzval, abychom se „důkladně zamysleli nad tím, jak [vnímáme] den sabatu a jak se během něho [chováme]“.1
Radil nám, jak usilovat o inspiraci ohledně svěcení sabatního dne, a řekl: „Z písem [jsem se] dozvěděl, že moje chování a postoj během sabatu představují určité znamení mezi mnou a mým Nebeským Otcem. Díky tomuto porozumění, … jakmile jsem se musel rozhodnout, zda je určitá činnost o sabatu vhodná, jednoduše jsem se sám sebe zeptal: ‚Jaké znamení tím chci Bohu dát?‘“2
Tato slova přiměla mě a mou manželku Saru zamyslet se nad tím, jaké znamení3 dáváme Bohu tím, co v neděli děláme. Uvědomili jsme si, že nemusíme dělat žádné velké změny, ale měli jsme pocit, že máme začít věnovat pozornost maličkostem. Již jsme každou neděli chodili na shromáždění. Během sabatu jsme nepracovali, nevěnovali se sportu, nestudovali jsme, ani jsme nedělali nic, kvůli čemu by museli v den Páně pracovat druzí. Usilovali jsme o inspiraci, abychom poznali, co musíme udělat, máme-li následovat tuto výzvu od žijícího apoštola.
Jednou v neděli odpoledne nás děti požádaly, abychom si zahráli jednu z jejich oblíbených deskových her. Cílem této hry je správně odpovědět na co nejvíce otázek. Otázky byly pro děti vždy příliš obtížné na zodpovězení, ale tím pravým důvodem, proč naše děti tuto hru rády hrály, byly velké bzučáky, které každý hráč dostal a které intenzivně svítily a hlasitě bzučely.
Byl jsem připraven jim říci, aby si vybraly něco jiného, když v tom Sara prohlásila, že si hru, kterou děti navrhovaly, zahrajeme, ale s dvěma podmínkami: 1) všechny otázky bude pokládat ona a 2) nebudeme používat otázky na kartičkách, ale vytvoří čtyři nové kategorie, které se všechny budou týkat evangelia. Během přípravy na hru mě napadlo, zda Sara dokáže vymyslet tolik otázek týkajících se evangelia, na které bude vždy znát správnou odpověď a které uzpůsobí úrovni chápání jednotlivých dětí. Navíc to všechno bude muset připravit hned teď. Napadlo mě, že to nedopadne dobře. Když jsme ale začali hrát, záhy se ukázalo, že přání matky, aby si děti mohly hrát, a přání dcery být poslušna přikázání Nebeského Otce, aby světila sabatní den, umožnilo Duchu Svatému inspirovat ji, aby vymyslela způsob, jak zároveň světit den Páně a zajistit, aby tento den byl pro její děti radostí.
Vzpomněl jsem si pak na tato Nefiova slova: „A stalo se, že já, Nefi, jsem řekl svému otci: Půjdu a učiním věci, které přikázal Pán, neboť vím, že Pán nedává dětem lidským žádná přikázání, aniž by pro ně připravil cestu, aby mohly uskutečniti věc, kterou jim přikazuje.“4 Když nás Pán o něco žádá, ať již přímo, nebo skrze naše vedoucí, někdy si myslíme, že to nedokážeme, ale když žádáme o inspiraci a jsme ochotni na základě ní jednat, připraví nám cestu přímo tam, kde jsme si mysleli, že žádná cesta není.
Neděle je dnem, na který se těšíme. V tento výjimečný den posilujeme svůj vztah s Bohem a se Spasitelem tím, že chodíme na shromáždění a přijímáme svátost. V tento výjimečný den posilujeme svou rodinu tím, že se zapojujeme do hodnotných rodinných činností, které nás vzájemně sbližují a přivádějí blíže Bohu. Když v neděli společně trávíme čas tím, co nám pomáhá pamatovat na Boha a ctít Ho, pomáhá nám to v tom, aby tento den byl pro nás skutečně radostí.5
[i]Russell M. Nelson, „Sabat je radostí“, Liahona, květen 2015.
[ii]Tamtéž.
[iii]Exodus 31:13.
[iv]1. Nefi 3:7.
[v]Viz Izaiáš 58:13.