Když Izaiáš prorokoval o poslání Spasitele Ježíše Krista, řekl: „Poslal mne, abych uvázal rány skroušených srdcem, abych vyhlásil jatým svobodu, a vězňům otevření žaláře, abych vyhlásil léto milostivé Hospodinovo, a den pomsty Boha našeho, abych těšil všecky kvílící.“1
Alma, když uprchl před kněžími krále Noéma, cestoval a pokračoval v kázání evangelia v soukromí. Ti, kteří uvěřili, šli s ním k vodám Mormonu, kde mnozí projevili touhu dát se pokřtít. Alma poté vysvětluje, co skutečně znamená být učedníkem Ježíše Krista: „Nésti si navzájem břemena svá, aby byla lehká; … truchliti s těmi, kteří truchlí; ano, a utěšovati ty, kteří mají útěchy zapotřebí.“2
Podobná poselství dokládají, že naše smrtelná existence bude každému z nás přinášet těžkosti a zármutek a že máme posvátnou zodpovědnost jeden o druhého v takových obdobích vzájemně pečovat.
Před mnoha lety měl náš čtyřletý syn vážnou nehodu, která se mu přihodila mimo domov. Když byl v natolik dobrém stavu, že mohl být převezen do místní nemocnice, našli jsme za naší dveřní schránkou dopis od jedné milé sestry z našeho sboru, v němž bylo uvedeno, kdo bude v které dny nosit jídlo, kdo bude naše ostatní děti vozit do školy a ze školy, kdo nám bude prát atd. O několik dnů později byla v nemocnici i moje žena a porodila našeho nejmladšího syna. Vzhledem k tomu, že ona byla na jednom konci nemocnice, náš syn na druhém konci a měli jsme čtyři další děti, o které bylo potřeba se postarat, byli jsme za tuto sestru, která předvídala naše potřeby a podala nám pomocnou ruku, během oněch šesti náročných týdnů nesmírně vděční.
Ale co situace, kdy jsme požádáni, abychom se s láskou starali o ty, které neznáme, kteří jsou jiní než my, kteří možná žijí způsobem, s nímž nesouhlasíme? A co ti, u nichž se může zdát, že si naši pomoc ani nezaslouží? Starší M. Russell Ballard nám připomněl, jak máme v takovýchto situacích jednat: „Je třeba přijímat Boží děti se soucitem a vyvarovat se jakýchkoli předsudků včetně rasismu, sexismu či nacionalismu.“3
Nedávno jsem četl příspěvek na sociálních sítích o komunální političce z jiné části světa, která předčasně zemřela na rakovinu. Někteří lidé vyjadřovali v komentářích upřímnou lítost a jiní, kteří s její politikou zjevně nesouhlasili, komentovali tuto událost méně soucitnými slovy. Pak někdo napsal následující slova, která mi připadají hluboce důležitá. „Empatii k lidem nepociťujeme kvůli tomu, jací jsou. Empatii k lidem pociťujeme kvůli tomu, jací jsme my. Pokud vám empatie chybí, vypovídá to něco o vašem charakteru, ne o jejich.“ Vskutku moudrá rada.
Zdá se, že náš svět má stále větší sklon zaměřovat se na sebe, rychle soudí druhé a podobně rychle nadává a útočí na ty, kteří mají jiné názory. Když se ale Spasitele ptali, které přikázání je nejdůležitější, odvětil: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své. To jest přední a veliké přikázaní. Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Povšimněte si, že ačkoli to nazval druhým přikázáním, řekl také, že je „podobné tomu“ prvnímu.4Starší William R. Bradford ze Sedmdesáti kdysi řekl: „Ze všech vlivů, které způsobují, že se lidé rozhodují špatně, je sobectví bezpochyby tím nejsilnějším. Kde je sobectví, tam Duch Páně není přítomen.“5
Pro ty, kteří se opravdu snaží následovat Ježíše Krista, je věnování pozornosti druhým a péče o potřebné možná tou nejpodstatnější vlastností, kterou si musí osvojit, aby se stali pravými učedníky. Když si vypěstujeme empatii neboli pravou lásku ke všem Božím dětem, bez ohledu na to, kdo jsou, odkud pocházejí nebo čemu věří, umožní nám to stát před Bohem se sebedůvěrou.6
Kéž se všichni snažíme tyto vlastnosti rozvíjet, pečovat o potřebné a vždy jednat s vlídností, pokorou a laskavostí ke všem Božím dětem.
-
Izaiáš 61:1–2
-
Mosiáš 18:8–9
-
M. Russell Ballard, „Putování pokračuje!“ Generální konference, říjen 2017
-
Matouš 22:37–39
-
Starší William R. Bradford, BYU Speeches, 3. června 2003
-
Nauka a smlouvy 121:45